Není lektvar jako lektvar

9.kapitola

Tu noc, když konečně dopsal esej a vlezl do postele, se Harrymu poprvé zdálo o Malfoyovi. Ve snu mu Harry neříkal Malfoyi; říkal mu Draco. Vypadalo to, že jeho mozek se rozhodl přepnout z příjmení na jména ve chvíli, kdy uviděl dotyčného (jeho snovou verzi) nahého.

* * *

Středa se obešla bez větších dramat až na jedno; Harry se probudil, osprchoval se, oblékl a sešel dolu na snídani jako vždy. Šel na hodiny, zažil několik posměšků ze Snapeovy strany (což bylo normální) a zíral na Malfoye (což až tak normální nebylo, ale tento měsíc se nepočítá). Snědl svůj oběd, během kterého na Malfoye dost dlouho zíral.

Pak šel na další vyučovací hodiny, tentokrát bez Malfoye, a všechno bylo normální. Zašel si na večeři, další párky s bramborovou kaší, zatímco Ron s Hermionou se hádali. Všechno bylo až příliš normální. Vrátil se do společenské místnosti a pokusil se pracovat na eseji na Dějiny čar a kouzel, který měl další den odevzdat, ale neustále ho rušil Seamus slídící kolem. Neustále se ho vyptával, kdo je ta "šťastná", což nebylo úplně obvyklé, a proto to nebylo normální.

Utekl Seamusovi a zamířil na sraz s Maloyem, aby strávil celý večer tím, že se bude snažit nemyslet na jistého nahého blonďáka, což vůbec nebylo normální. Strávil v Komnatě nejvyšší potřeby až příliš dlouhou dobu a v jedenáct večer se vplížil zpět do nebelvírské společenské místnosti a začal přepisovat pasáže z učebnice Dějin čar a kouzel doufaje, že si toho profesor Binns nevšimne.

Nakonec padl do postele ve velmi ne-normálním čase, ve tři hodiny ráno, a usnul ve chvíli, kdy se jeho hlava dotkla polštáře.

Jen o čtyři hodiny později mu Ron poklepal na rameno, aby ho probudil, protože zaspal budík. Zatímco zvažoval, co by se stalo, kdyby se jednoduše vrátil do postele, vydal se Harry přímo do koupelny.

Jediná věc, která ho donutila ráno fungovat, byla, že je čtvrtek. Od doby, co se v pátém ročníku rozhodl zaměřit pouze na předměty nutné pro bystrozorské navazující studium a přestal chodit na Věštění a Péči o kouzelné tvory, měl čtvrteční odpoledne volná. Stěží dokázal sledovat Binnsovu přednášku o nějakých lidech, kteří kdysi něco udělali (i když Ministerstvo vlastně nevyžadovalo OVCE z Dějin čar a kouzel, Hermiona trvala na tom, že to bude prospěšné), a neusnout.

Zbytek dopoledne si připadal jako omámený a jen napůl vzhůru a u oběda málem usnul nad svým sendvičem. Snědl tolik, kolik dokázal, a pak řekl Ronovi, že se chystá do knihovny, přestože se vydal rovnou do Komnaty nejvyšší potřeby.

Harry za sebou tiše zavřel dveře. Byly jen dvě hodiny odpoledne; ještě měl nejméně čtyři hodiny času, než se po něm někdo začne shánět, a asi šest hodin do setkání s Malfoyem. Spokojeně si povzdechl.

Pokoj vypadal stejně jako vždy, až na tu pohodlně vyhlížející postel s nebesy, která se objevila u zdi nalevo. Harry v duchu Komnatě poděkoval a propadl se do měkkých podušek.

Byl tak vyčerpaný. Po čtyřech hodinách spánku nedokázal pořádně fungovat. Zdálo se, že je všechno proti němu. Unavovaly ho výmluvy, které vymýšlel pro své přátele, jeho profesoři se zdáli posedlí zadáváním domácích úkolů a Brumbál od něj stále očekával, že ve svém volném čase bude procvičovat pokročilá obranná kouzla, aby měl šanci porazit Voldemorta. A když měl náhodou trochu volného času, musel vymýšlet taktiku pro nadcházející famfrpálový zápas proti Havraspáru.

Nemluvě o tom, že se k němu Snape choval ještě hůř než normálně, jakoby ho vinil ze situace s Malfoyem. Harry si byl jistý, že jediný důvod, proč se poslední dobou vyhnul školním trestům, byl ten, že se Snape nějak dozvěděl o Harryho setkáních s Malfoyem. Harry předpokládal, že by mu měl být vděčný. Měl by být, ale nebyl. Nedokázal na to sebrat sílu.

Harry otevřel oči a s obtížemi se posadil. Nehodlal se znovu zabývat motivacemi Zmijozel. Bylo by mu o tolik lépe, kdyby usnul. Se zíváním si sundal brýle, položil je na zem, svlékl si kalhoty a použil kouzlo, které ho Hermiona naučila, aby se včas probudil; přesně za čtyři hodiny. Pak zalezl pod přikrývku. Postel byla měkká a polštáře byly ve správné výšce, která Harrymu tak akorát vyhovovala, a pak opět zavřel oči. Ještě nikdy nebyl Harry tak vděčný za existenci Komnaty nejvyšší potřeby