Není lektvar jako lektvar

12.kapitola

Harry stál před zrcadlem v chlapecké ložnici a tak trochu se hroutil. Nikdy dřív ho nenapadlo, že by mohl být jiný, než jen obyčejný (no, dejme tomu...) heterosexuální teenager. A přesto se teď ocitl v situaci, kdy snil o Dracu Malfoyovi. Ze všech lidí právě o něm!

Samozřejmě... existovala sousta důkazů o tom, že jeho neustálé opakující se střety s Temným pánem vážně ovlivnily jeho mysl. Vzpomeňme si třeba na včerejšek; doháněl spánkový deficit v Komnatě nejvyšší potřeby a měl tak realistický sen o Malfoyovi a o tom co - no, o tom, co by v Harryho snu doopravdy dělat neměl. A ta nejstrašnější věc byla, že když se Harry naprosto uvolněný a odpočatý konečně probudil, uvědomoval si, že se mu to líbilo. Hodně se mu to líbilo.

Nenašel sice žádné fyzické důkazy - ehm - o svém potěšení, což ho na chvíli zmátlo, ale pak si vzpomněl, že je stále v Komnatě nejvyšší potřeby, která vyslyší všechna jeho přání a Harry byl doopravdy vděčný, že se neprobudil v lepkavém nepohodlí.

Pak se však jako obvykle večer setkal s Malfoyem a nedokázal myslet na nic jiného než na ten sen. Byl si jistý, že si Malfoy musel něčeho všimnout; jeho tvář určitě celou noc plála rudou barvou. A pak ho Malfoy začal líbat...

Harry zvedl ruku a přejel po značce na svém krku, pozorně ji zkoumal v zrcadle. Bylo to tak příjemné, když mu Malfoy tak štědře věnoval svou pozornost. Dokonce i Malfoyova váha tlačící ho do nohy ho dokázala nažhavit, dokonce i to, jak ho kousl. Určitě s ním bylo něco špatně.

Zrovna uvažoval, že si zajde k madame Pomfreyové, aby ho vyšetřila, jestli si během posledního famfrpálového tréninku neporanil hlavu nebo tak něco, když se otevřely dveře od pokoje a Harry vedle sebe uviděl pihovatý obličej Rona Weasleyho.

"Hoj, Harry, mohl bys trochu pohnout? Už je skoro - aha, myslíš na ni."

Ach, ano. Ona. Přítelkyně. Malfoyova včerejší rada zafungovala jako kouzlo a Harryho během včerejšího večera ve společenské místnosti stačilo zastavit hned pět různých lidí. Podařilo se mu je zablokovat jednoduchým "chceme to udržet v tajnosti, víte", ale věřil, že dnes ráno už celá škola bude vědět, že Harry Potter má tajnou lásku.

Právě teď se tedy Harry schovával ve své ložnici a netušil, jestli jeho plán vyšel nebo ne.

Ron popošel blíž a naklonil se přes jeho rameno k zrcadlu. Trochu si prohrábl vlasy a potřásl hlavou ze strany na stranu, aby mohl sledovat ten efekt. "Kámo," prohlásil spokojeně, "je mi jedno, jestli jsi moc zamilovaný na to, abys měl chuť k jídlu. Já hladovím. Jdeš nebo ne?"

"Jo, jdu," řekl s rezignovaným povzdechem a připravil se.

Bylo to přesně tak zlé, jak očekával. Jakmile s Ronem prošli dveřmi, šumění hlasů ve Velké síni značně vzrostlo. Harry s sebou trhl, ale odhodlaně pokračoval přímo k nebelvírskému stolu, dávaje si pozor, aby s nikým, zejména ne s Malfoyem, nenavázal oční kontakt. Hermiona už na ně čekala.

"Určitě víš, jak zařídit, aby o tobě celá škola mluvila, Harry," řekla s lehkou dávkou soucitu.

Harry ji ignoroval a pohlédl na srolovaný výtisk Denního věštce, který ležel vedle misky kukuřičných lupínků. "Nejsem tam já, že ne?" zeptal se opatrně.

"Ne," odpověděla a odhodila svůj výtisk. "Pravděpodobně pár dní potrvá, než na to přijdou."

"Páni, Hermiono, cítím se mnohem lépe," prohlásil Harry, načež ona jen pokrčila rameny.

V Harryho třídě toho dne nastal neuvěřitelný zmatek. Nikdo (kromě Hermiony) se nedokázal soustředit na práci, protože byli příliš zaneprázdněni vyzvídáním. Na konci dne, už Harry stále dokola automaticky odpovídal větou: "Neřeknu vám, kdo to je, chceme to udržet v tajnosti.", jakoby to byla jeho mantra a hlava ho bolela z neustávajících výslechů snad všech dívek v Bradavicích.