Není lektvar jako lektvar

7.kapitola

Noc nebyla nijak příjemná. Po třech hodinách převalování a házení sebou, dvou neuspokojivých uspokojení a tolika nadávek na Pottera, že by je nikdo nedokázal spočítat, Draco konečně usnul, jen aby se o čtyři hodiny probudil s až příliš rozjařenou Pansy zírající na něj skrz nebesa kolem jeho postele.

"No tak, Draco, probuď se! Za chvíli je snídaně," prozpěvovala. "Nedovolím ti vynechat další jídlo, takže rychle vstávej!"

Draco zasténal. "Do háje, Pansy," zamumlal, "je neděle. Chci spát."

Pansy se z něj pokusila strhnout peřinu. "Už jsem vzhůru od šesti ráno. Šest hodin ráno! A když nemůžu spát já, tak proč bys měl ty?"

"Protože mě máš ráda a nechceš mě vidět umírat hroznou smrtí kvůli zanedbávání spánkového režimu," prohlásil Draco a zoufale k sobě tiskl svoji peřinu.

"Dělám to, protože tě mám ráda, zlato. Tak šup!"

"Malfoyi, tak sakra vstávej," zavrčel Goyle ze své postele. "Z jejího hlasu mě bolí hlava." Místností se ozývalo další souhlasné mumlání, až se Draco nakonec rozhodl vyhovět.

"Zrazen svými vlastními spolubydlícími," prohlásil dramaticky a pustil deku z rukou tak náhle, že Pansy klopýtla dozadu. "Tak jo, už vstávám. A teď buď tak laskavá a vypadni, Pansy, abych se mohl převléknout."

Pansy přimhouřila oči. "Pokud nebudeš hotový do deseti minut, vrátím se a udělám z tebe zrzka. Nemysli si, že to neudělám."

"Věřím ti," souhlasil Draco upřímně, "bylo by to to nejhorší, co bys mi kdy mohla provést. Teď jdi, ty zlá holko, a zmiz mi z očí." Hravě ho praštila do ramene a vytančila z místnosti, ještě se však ujistila, by za sebou pořádně práskla dveřmi, což Dracovi spolubydlící ocenili reptáním a tichými kletbami.

"Sklapněte," prohlásil Draco lehce, když si zapínal košili. "Buďte rádi, že to není vaše nejlepší kamarádka."

Dovolil Pansy, aby ho násilím dotáhla do Velké síně, pln hrůzy z toho, co by se mohlo stát, kdyby uviděl Pottera. Nebyl to sice ještě ani den od chvíle, kdy se ho naposledy dotknul, Draco si však byl jistý, že ten poslední polibek pro něj znamenal úplně novou úroveň touhy, která zvýšila účinnost lektvaru minimálně třikrát. Přesto se odmítal omluvit Weasleym, ani za nic na světě.

Pansy ho netrpělivě zatahala za ruku. "Co máš za problém? Vždyť tam skoro nikdo není, jdeme."

S pořádnou dávkou odvahy Draco váhavě otevřel oči. Měla pravdu; byla neděle brzy ráno a na snídani se sešlo jen několik lidí, z nichž Draco skoro nikoho neznal. Což samozřejmě znamenalo, že tam Potter nebyl.

Ústa se mu zkroutila do spokojeného úsměvu a málem vzdálenost od vchodu do Velké síně ke zmijozelskému stolu odtančil. Pansy si všimla jeho chování a zahleděla se na něj.

"Merline, ty se chováš tak divně," řekla a protočila oči, pak se usadila na lavici. "Radši mi co nejdřív řekni, co to s tebou je, abych se mohla rozhodnout, jestli mi stojí za to se s tebou dál přátelit nebo ne."

"Přestaň otravovat, Pansy, začínáš znít jako tvoje matka."

Pansy upustila rohlík, který si vylovila v košíku, a zamračila se na něj; "To bylo hnusný," řekla temně.

"Dělal jsem si z tebe jen srandu, Pans," zamumlal, i když to nebyla pravda. "Sladký Merline, člověk by řekl, že už Millicent musí dobře vědět, že když tě někdo příliš brzy vytáhne z postele, jsi hrozně otravná."

Pansy něco zamumlala, ale Draco si až příliš užíval to, že spolu znovu mluví, takže se rozhodl tentokrát zůstat potichu.

Nějakou dobu tiše seděli, jen občas něco prohodili ("Stále si myslím, že bys měl něco sníst." "Nikdy nejím takhle brzy ráno, to přece víš.") a sledovali, jak se Velká síň pomalu plní. Nakonec, když už kolem prošla zhruba polovina školy, se Draco rozhodl, že už má dost těch návalů hrůzy, které na něj útočí vždy, když někdo projde dveřmi. Odložil druhý šálek kávy a vstal.