Není lektvar jako lektvar

17.kapitola 2/2 část

Draco ho navigoval po sklepení, jakoby v něm žil (což, připomněl si Harry, byla vlastně částečně pravda), až konečně došli ke dveřím kabinetu profesora lektvarů. Propukla krátká a tichá hádka o to, kdo zaklepe na dveře, a nakonec to byl Harry, který ji vyhrál argumentem: "omámils mě!" - což nečekaně zapůsobilo na Dracovo svědomí.

"Dále," protáhl hlas, když Draco zaklepal na dveře. Společně zatlačili.

Snape vypadal překvapeně, že je vidí. "Nějaký problém?"

"Ne tak docela," prohlásil Draco a zavřel za sebou dveře. Harryho opět napadlo, co se stalo, že znovu - v tak krátkém čase - skončil zavřený v místnosti se dvěma Zmijozely.

"Víte, pane profesore," začal Draco; Harry si strčil ruce do kapes a byl jen vděčný, že to nemusel být on, kdo bude vysvětlovat nastalou situaci. "Tak trochu jsem objednal - ehm - lektvar chtíče a podal ho Potterovi. Ale vypadá to, že nepůsobí jako ten můj. Udělalo ho to doopravdy mocným. Myslím tím, že získal opravdu obrovskou moc - nepotřeboval hůlku ani zaklínání nebo cokoli, aby dokázal kouzlit. A myslím, že vzhledem k tomu, jaká je situace s Temným pánem a tím vším venku, měli bychom se na to soustředit a omezit - omezit příznaky chtíče - mohlo by to být užitečné."

Snape mlčky natáhl ruku a Draco vytáhl z kapsy malou růžovou lahvičku a podal mu ji.

Profesor pozvedl lahvičku ke světlu a prohlédl si ji. "Bylo to opravdu nutné?" protáhl.

Draco zčervenal. "Nikdy by neopětoval moje polibky."

Snape zvedl obočí a zíral na Draca, který zvedl bradu a vzdorně mu oplácel pohled, kazil to jen růžový nádech jeho tváří. To Harry se snažil dívat někam jinam než na ně, zmatený z tiché komunikace, která mezi nimi zjevně probíhala. Muselo se jednat o něco zmijozelského.

Snape byl první, který uhnul pohledem. Chladně se zahleděl na Harryho a řekl: "Pottere, popište mi prosím podrobně své pocity, když jste vypil ten lektvar."

"Ehm, jak moc podrobně?" Harry by doopravdy nerad říkal Snapeovi o tom, jak moc chtěl Draca stlačit pod sebe a líbat ho a olizovat a - do háje - vlastnit ho.

"Tak detailně, jak jen dokážete. Všechno může pomoci s určením té konkrétní vlastnosti."

"Správně," řekl Harry slabě. "Hm. No, trvalo několik minut, než to začalo působit - "

"Kolik jste toho vypil?"

"Jen jeden lok. Řekl mi, že je to voda."

Snape a Draco si vyměnili pohledy, pravděpodobně se v duchu náramně bavili nad tím, jak hloupé bylo od Harryho věřit Zmijozelovi. Harry s tím souhlasil. "Pokračujte," řekl Snape krátce.

"Jistě. Ehm, no, nejdřív jsem se chvíli cítil, jako bych nemohl dýchat, pak mě přepadla silná závrať, ale nakonec nějak - klesla," pokračoval a ignoroval Snapeův úsměv. "A pak bylo najednou všechno úplně jasné, z ničeho nic. Nepotřeboval jsem brýle, abych viděl, ale šlo o víc. Cítil jsem všechno, každého člověka na hradě a, vím, že to zní hloupě, ale dokonce i samotný hrad."

"A bylo to... Nemohl jsem číst myšlenky, ne úplně, nebyla to Nitrobrana, ale přesně jsem věděl, co si Draco myslí a co si přeje. A...," zabořil ruce hlouběji do svých kapes, jak se začínal cítit stále nepříjemněji. "Všechno, na co jsem dokázal myslet, bylo Dracovo pohodlí. Přál jsem si, aby mu bylo dobře. Jako - víte - opravdu dobře. Bylo to jako... uvědomoval jsem si všechny ostatní na hradě, ale na nich nezáleželo. Nejdůležitější věc na světě byl... byl Draco."

Nezdálo se, že by Snape reagoval na to, že Harry chtěl jeho nejoblíbenějšímu studentovi udělat "opravdu dobře". "Draco říkal, že jste předvedl velkou moc," pobídl ho.