Není lektvar jako lektvar

21.kapitola (2/2)

Vstupní hala byla jedno obrovské smyslové přetížení. Tolik hluku, tolik lidí. Harry ucukl z přemíry informací bombardujících jeho smysly; cítil naléhavou potřebu zmizet s Dracem do Komnaty nejvyšší potřeby a zapomenout na vše kromě středu jeho světa. Tito lidé sem nepatří. Nebyli hodni být ve stejné místnosti jako Draco.
Velká magická moc zasvědila Harryho na okraji vědomí, otočil se k ní a automaticky vztyčil kouzelný štít kolem Draca, aby ho chránil před nebezpečím.
Byl to Brumbál. Harry se na něj podíval s úžasem. Byl tak starý - jeho tělo se vyčerpalo už dávno a poháněla ho téměř čistá magie, magie, která byla silnější, než všech učitelů dohromady.
„Pane profesore," řekl s respektem. Harry byl silnější než on, samozřejmě, ale Brumbál byl nejpůsobivější z magického kruhu v místnosti.
„Harry," odpověděl Brumbál. „Věřím, že ve sklepení dopadlo vše jak mělo?"
„To ano, pane. Už to bude bez problémů, jsem si jistý."
Brumbálovi se zajiskřilo v očích. „Výborně, vynikající. A teď, pane Malfoyi, myslím, že by bylo nejlepší, kdyby-"
„Draco půjde se mnou!"
„Jdu s ním!"
Brumbál se na ně pátravě zadíval. Použil Nitrozpyt (Harry to věděl, mohl ho teď vidět ve vzduchu) a on nenechal ředitele vidět nic jiného než jeho nutkání bránit Draca. Jakoby jen na vteřinu dovolil, aby Dracovi někdo ublížil. Sama myšlenka zraňovala Harryho až do hloubi duše.
„Musíš ho chránit, Harry," řekl Brumbál, v hlase náznak úcty, jakou Harry nikdy neslyšel.
„Je nemyslitelné, že bych dělal něco jiného," odpověděl Harry a sklonil hlavu. Cítil, jak se Draco vedle něj zachvěl a položil mu paži kolem pasu. Draco se přitulil blíž, položil si hlavu na Harryho rameno a v té chvíli se Harry cítil naprosto spokojený. Draco byl s ním, důvěřoval mu a všichni to viděli. Každý věděl, že Draco patří jemu.
Brumbál je klidně pozoroval a Harry to bral jako svolení k odchodu. Zamířil k hlavní bráně, netrpělivý, aby už měl tu záležitost z krku a mohl trávit čas s Dracem. Sám.
„Harry!"
Proč ho někdo neustále obtěžuje? Běžely k němu dvě postavy, obě relativně pomalu. Ta vyšší se zastavila, ale menší běžela dál a vrhla se do Harryho náručí.
Harry si vzpomněl - byla to Hermiona a byla jeho přítelkyně. Snažil se neoklepat. Nikdo se ho nesměl dotýkat, kromě Draca. Draco byl ten, koho chce, ne nikoho z těch lidí.
„Ach, Harry!" Hermiona mu vzlykala do hrudi. „Ach, Harry, nemůžu tomu uvěřit. Dávej pozor. Prosím, buď opatrný!"
Harry ji jemně odstrčil. „Nemusím," řekl jí. „Jsem aspoň desetkrát silnější než on. Tenhle povyk je naprosto zbytečný. Jakmile se sem dostane, bude do deseti minut mrtvý."
Z nějakého důvodu ji to rozhodilo a její oči opět přetékaly slzami. Zavrtěla hlavou, nechopná něco říct. To bylo v pořádku. Harry se teď mohl znovu zaměřit na Draca.
Ale Ron měl zřejmě co dodat.
„Dávej na sebe pozor, jo?" řekl stroze. Spíše, než by znovu zdůrazňoval, že nepotřebuje, Harry přikývl. Cokoliv, co mu pomohlo dostat se pryč rychleji, bylo dobré.
„Vy taky," vrátil zdvořile. Ron na něj ještě chvíli hleděl a pak ho taky popadl do objetí. Co to bylo s lidmi a jejich potřebou fyzického kontaktu? Harry rozpačitě poplácal Rona po zádech, dokud se Ron nenapřímil a nerozhlédl, hledaje, co říct.
Oči mu padly na Draca. Harry ztuhl.
„Co tady dělá Malfoy?" zeptal se Ron poněkud podezřívavě. „Neměl by se třást ve sklepení s ostatními Zmijozelskými bast- Argh!"
Harry pozvedl ruku a smyčka magie pevně ovinula Ronovo hrdlo, než mohl dokončit větu. Jak to, že má odvahu tam stát a jen tak urazit Draca? Nebyl ani hoden říci Dracovo jméno!
„Harry!" Hermionin hlas. Nebyla o nic lepší než Ron; Harry mohl cítit, jak se jí nelíbí Draco a to bylo špatné. Ignoroval ji a stiskl ruku. Ron vydával chroptivé zvuky, obličej jasně rudý a oči vytřeštěné.
„Harry, přestaň, prosím, přestaň!" A když pomyslel, že Ron byl vzdáleně příbuzný s Dracem. Byl špinavý, znečišťoval svět svou ubohostí a špinavými poznámkami. Bylo to nechutné.
„Pottere, ty idiote, nech toho!" Harry okamžitě poslechl příkaz a spustil paži.
Ron lapal po dechu a ztěžka se opřel o Hermionu. Oba se na něj vyčítavě dívali. „Co to do tebe kruci vjelo?" zasípal Ron. Harry na něj netečně zíral a mlčel. Nehodlal zbytečně ztrácet čas ani s jedním z nich.
Draco ho popadl za paži. „Vysvětlím vám to později," řekl krátce Ronovi a Hermioně a odtáhl Harryho ven ze dveří, než je mohl začít vyslýchat i někdo jiný.
„Měl jsem ho zabít," řekl Harry, když byli v bezpečí před intenzivním drmolením ze vstupní haly.
„Nebuď idiot, je to tvůj nejlepší přítel," odpověděl Draco.
„On tě urazil," zasyčel Harry, „zaslouží si zemřít!"
Draco se smutně usmál. „Ráno bys toho litoval."
Harry se zastavil. Vzal Dracovu tvář do dlaní a naklonil se k němu, zoufalý, že Draco nechce rozumět. „Nikdy." Draco sklonil hlavu a mlčel. „Draco," prosil Harry. „Nenechám nikoho, aby ti znovu ublížil, slibuju!"
„Řekni mi to zítra ráno znovu a uvěřím ti," řekl Draco tiše. „Nechystáme se teď porazit Temného pána nebo tak něco?"
Harry mávl rukou. „Nepotřebuju se na to připravovat, bude to snadné. Ale ty... chci, abys byl potichu," řekl Harry, dotýkaje se Dracovy tváře, ujišťujíc se, že je v pořádku, že přežije. „Zabalím tě do kouzla, které bude maskovat tvou přítomnost, ale bude účinnější, pokud na sebe nebudeš upozorňovat. Voldemort je idiot, ale je to vnímavý idiot. Prosím, buď v klidu a potichu. Musím vědět, že jsi v bezpečí, nemůžu tě ztratit, Draco."
Draco se na něj usmál, ale Harry věděl, že to jen předstírá. Mohl je přemístit do Komnaty nejvyšší potřeby, právě teď. Draco nemusí být tak smutný. „Neztratíš mě, Harry," řekl Draco, objal ho rukama kolem krku. „A musíš mi slíbit, že taky zůstaneš v bezpečí, jo?"
„Pro tebe cokoliv," vydechl Harry a naklonil se k polibku. Draco mu polibek vrátil, oba stáli v chodbě v mrazivém průvanu, ale Harrymu nebyla zima. Nemohla mu být zima, ne s Dracem po jeho boku.
„Kéž bychom to nemuseli dělat," zamumlal Draco, když se od sebe odtrhli, jejich čela se dotýkala.
„Nemusíme," řekl Harry okamžitě. „Vezmu tě pryč a budeme spolu, jen ty a já."
Draco se zastřeně zasmál. „Zní to zajímavě, ale možná bychom měli nejdříve vyřešit náš Temný-pán-problém."
„Jsi pro mě důležitější než milion temných pánů," řekl Harry tiše a Draco to konečně vzdal a usmál se správně, jeho tvář byla tak otevřená a bože, tak krásná. Harry byl doslova asi půl vteřiny od nutkání zapomenout na Voldemorta a přemístit je oba odtamtud, když ucítil nepodstatnou přítomnost na okraji své mysli. Několik nepodstatných přítomností.
„Jsou tady," řekl a následně vztyčil kouzlo ochrany, aby ochránil Draca.
Pomalu mu zmizel z očí. Harry si nemohl pomoct, ale truchlil nad ztátou Dracovy tváře dívající se na něj.
Zase se na něj bude dívat - jakmile bude tahle stupidní věc za nimi. Už jen chvíli...
Postavy v černých pláštích a bílých maskách lemovaly celou cestu až k hradu. Harry se otočil a díval se na ně s pobavením. Proti-přemisťovací kouzla kolem hradu by bylo snadné obejít. To jen ukazovalo Voldemortovu slabost, když přišel sem.
Harry zkontroloval Draca svou myslí, dávajíc pozor, aby své myšlenky stále chránil proti blížícím se černokněžníkům. Byl stále v bezpečí a Harry se ponuře usmál.
Brzo bude po všem. Již brzy.
Hordy Smrtijedů se zastavily, jejich vůdce přistoupil blíž a stáhnul si kápi.
„Harry," řekl mile, „jak rád tě zase vidím!"
Oh, sakra, Voldemort si chtěl povídat. Tím pádem by to mohlo trvat déle, než očekával. „Kéž bych mohl říct to samé, Tome," řekl Harry lehce a necítil nic jiného než přesvědčení, že to brzy skončí.
Smrtijedi zasyčeli. „Není moudré se mi posmívat, Harry," varoval ho Voldemort. „Mohla by to být poslední věc, kterou uděláš."
„Nějak o tom pochybuju," vrátil mu to Harry, odolával nutkání znovu zkontrolovat Draca. „Moje skóre je o dost lepší než to vaše."
„Oh, malý Harry Potter," zasyčel Voldemort. „Naživu jen díky síle lásky. Vidíš, jak moc tě milují, Harry? Poslali tě ven samotného, aby ses mi postavil. Taková statečnost. Taková šlechetnost. Tvoji rodiče by byli hrdí."
„Jo, to máš pravdu," Bože, Harry by Voldemortovi udělal laskavost tím, že ho zabije. Byl pořád tak nudný.
Voldemort se ušklíbl. „Myslím, že je načase ukončit naši malou legendu, viď, Harry?" Vytáhl hůlku a namířil ji přímo na Harryho srdce. „Avada Kedavra!"
Harry stál s rukama založenýma na prsou, netečný, když proud zeleného světla letěl přímo k němu a pak se... rozplynul.
Voldemortova tvář se zkřivila vzteky. „Co jsi udělal?" zasyčel na Harryho.
Harry jen pokrčil rameny. „Nevím. Možná jsi unavený nebo tak něco," řekl. „Stárneš, Tome. Kolik ti je, sedmdesát?"
Okolo se rozlehl šepot Smrtijedů. „Zmlkněte!" Voldemort si odplivl. „Tvoji drzost nebudu tolerovat! Avada Kedavra!"
Kouzlo opět selhalo. Voldemort vypadal, že každou chvíli exploduje. Harry si přál, aby mohl; měl by dříve po starostech.
„Pottere," zaječel Voldemort. „Ty se opovažuješ pokoušet se udělat ze mě blázna? Myslíš, že tím laciným trikem někoho převezeš, ty špíno s mudlovskou krví?"
„Když jsi to zmínil," ušklíbl se Harry, „jsi stejně z poloviny mudla jako já. Podívej, nechal jsem tě se naposled předvést, ale jestli jsi skončil s tím představením, mám ještě další záležitost, které se chci věnovat."
Ze skupiny Smrtijedů přišel další šelest.
„Vy neschopní- Dobrá, skončím to, teď!"
„Ne, já to skončím," přerušil ho Harry. „Jsi troska, Tome Riddle! Dělám ti laskavost."
Harry stiskl ruce v pěst a ve vzduchu před Voldemortem se objevil plamen. Jeho rudé oči se zúžily. „Myslíš si, že mě porazíš svými dětinskými kouzly?" vyplivl.
„Ano, myslím," ujistil ho Harry a lusknul prsty. Plamen se změnil do řvoucí koule, která zasáhla Voldemorta přímo do srdce a celého ho pohltila.
Harry bez emocí sledoval, jak ta věc, která kdysi byla Tom Rojvol Riddle, hoří v praskajících plamenech. Slyšel výkřiky, které vycházely z hořící postavy.
A neudělal nic. Necítil nic.
A pak bylo po všem.
Obrátil se ke Smrtijedům. Choulili se k sobě, nevěděli, co dělat bez pána, který by jim rozkazoval, báli se. S odporem se na ně zamračil. Měl by je zabít taky. Pomalu a bolestivě, dokud by z nich nezůstalo nic než popel.. Světu by bylo lépe bez nich.
Ale...
Mezi nimi byl i Dracův otec. I přesto, že jedna černě oděná postava byla k nerozeznání od druhé, Harry okamžitě věděl, který z nich je Lucius Malfoy. A i když Draco svého otce nenáviděl, Harry věděl, že Draco nechce vidět Luciuse mrtvého.
Harry zaklel. Nemohl je ani nechat zavřít; polovina z nich by byla díky svému vlivu do týdne venku, díky zbytečnosti, která se nazývala Ministerstvo kouzel. A neexistovala žádná možnost, že by Smrtijedovi bylo umožněno žít šťastný a normální život - zvlášť, když Harrymu to bylo po tak dlouhou dobu upíráno.
Hořící touha po pomstě zahalila Harryho mysl. Tihle bastardi si ani nezaslouží žít. Nezaslouží si vrátit se do svých panských domů, vidět své rodiny a objímat své děti a dělat, jako by se nikdy nic nestalo. Zaslouží si zemřít.
Harry zvedl ruku a zaměřil svou mysl směrem k davu Smrtijedů. Ano, mohl je teď cítit. Jsou tak slabí. Mohl by jim všem zastavit srdce a oni by nemohli udělat nic, aby ho zastavili. Viděl každou maličkost, vlákno, které je drželo při životě, které zajišťovalo jejich existenci. A mohl by ho přetrhnout.
Mohl by ho přetrhnout.
Kouzelnický svět by mu poděkoval za zničení posledních Voldemortových následovníků. S nimi stále naživu se může stát cokoliv. Voldemort byl už jednou zabit. Mohl se vrátit. A Harry by tomu teď mohl zabránit, jednou provždy.
Před Harryho očima se objevil Dracův vyděšený obličej. Nechtěl, aby jeho otec zemřel. Byl tak vyděšený. Vyděšený z Harryho.
„Kurva," zasyčel Harry. Zamrkáním zahnal obraz pryč, rozhodně sevřel ruce v pěst a zatáhl.
Ze shromážděných kouzelníků se zvedla vířící masa barev. Nezdálo se, že by si toho všimli; zírali na Harryho, jak zvedá ruce. Několik odvážnějších se začalo smát, Lucius Malfoy mezi nimi. Harry se jen ponuře usmál. Takhle to bylo lepší. Takhle budou trpět.
Barvy vířily rychleji a rychleji, až se z nich stal obrovský černočerný vír, který burácel nad hlavami Smrtijedů, tahal neviditelnými prsty za jejich pláště a rval jim z obličejů masky, dokud neodhalil všechny tváře. Harry se znovu usmál. Bude pro ministerstvo jednodušší je identifikovat.
Vír se zmenšil do vířící koule čisté energie. Síla, která nemohla jen tak zmizet - a Harry ji rozhodně nechtěl. Ujistil se, že štít chránící Draca je dostatečně silný a pak odstřelil kouli do terénu.
Okamžitě explodovala, vystřelila vlnu energie napříč Smrtijedy a poslala je okamžitě do bezvědomí.
A Harry se usmál.
Vítr se postupně uklidňoval a Harry vrhl rychlé zadržovací kouzlo nad místo, kde Smrtijedi leželi. Už ho víc nezajímali. Měl mnohem důležitější věci na starosti.
Harry se pomalu otočil a zrušil utajovací kouzlo kolem Draca, ochranné štíty byly nedotčené.
Dracův obličej byl úplně bílý. Harry odolal nutkání vzít ho do náruče, protože věděl, že Draco je momentálně zkamenělý šokem, kvůli němu. Ta myšlenka byla doprovázena nemalým množstvím úzkosti.
„Ty... jsi ho zabil? Pán... Voldemort. Je mrtvý?" Dracův hlas byl úplně tichý.
„Je mrtvý," potvrdil Harry. „A doufejme, že tentokrát nadobro, i když stoprocentně jistý si být nemůžu."
Draco přikývl. „A..." Polkl. Harryho bolelo, vidět ho v takové nejistotě. „A ten zbytek? Jsou... Myslím, že ne..."
„Jsou naživu," přerušil ho Harry. „Ale vytáhl jsem z nich magii. Teď jsou všichni motáci, Draco."
„Motáci," opakoval Draco tupě a zavrtěl hlavou. „Vytáhl jsi... ne ne, nech mě si to ujasnit. Prostě jsi jim vzal schopnost kouzlit? Jen tak? Všem?"
Harry přikývl, připravujíc se na to, jak Draco odejde, s odporem a bez ohlédnutí. Jako by se jeho tělo tříštilo na maličké kousíčky.
„To je fantastické," vykřikl Draco a Harry zamrkal. Draco se na něj díval se širokým úsměvem, oči třpytivé. Nevypadalo to jako úsměv někoho, kdo by ho chtěl opustit.
„Nenenávidíš mě?" zeptal se Harry opatrně.
„Merline, ne! Jsi zasraný génius! Budou nasraní a, nejlepší ze všeho, není nic, co by s tím mohli dělat. Je to perfektní!"
Ne, Draco byl perfektní. Jak si mohl Harry myslet, že Draco pro něj bude mít něco jiného, než porozumění? Zavřel oči a zalila ho touha jako nějaká vlna. Chtěl Draca. Potřeboval ho. Potřeboval ho kurva hned teď!
Popadl Dracovu ruku a přemístil je oba do vstupní haly, kde byli dosud shromáždění všichni učitelé.
„Voldemort je mrtvý," oznámil Harry v krátkosti, teď už neměl trpělivost se ovládat. Krize skončila a teď potřeboval Draca. „Smrtijedi jsou naživu a bez magie. Nehodlám na tom nic měnit. Zatkněte je, nebo pošlete zprávu na Ministerstvo nebo si tu pro mě za mě zatancujte kozáčka, ale teď, řediteli, bychom já a Draco chtěli být nějaký čas o samotě."
Navzdory svému nově nalezenému respektu k Brumbálovi nečekal na potvrzení. Přemístil se přímo do Komnaty nejvyšší potřeby, kde konečně - konečně - mohl políbit Draca správně.
A ach, bylo to tak dobré. Draco se zdál být stejně zoufalý jako Harry a málem jeden druhého pozřeli pod náporem vášně.
Harry dostál svému slovu šukat Draca tak tvrdě, že zapomene vlastní jméno; ve skutečnosti se zdálo, že Draco zapomněl na všechna slova kromě „Do prdele!" a „Harry!". A Harry už dávno zapomněl na existenci všeho, kromě chlapce svíjejícího se pod ním.
Trvalo dlouho, než se uklidnili. Harry se potřeboval zbavit sexuální frustrace z celého dne a Draco byl horlivý vyhovět.
Nakonec však vyčerpaný Draco usnul a Harry zůstal sám.
Něžně se na něj zadíval a jemně odhrnul pramínek vlasů z jeho krásné tváře. Z rozmaru se Harry natáhl myslí a vklouzl do Dracovy mysli stejně snadno, jako by prošel otevřenými dveřmi.
Okamžitě ho naplnil intenzivní pocit nesprávnosti. Něco tady bylo, co by tu nemělo být. Něco, co nebylo Dracovou součástí.
Netrvalo dlouho identifikovat vetřelce. Přeslazená medovitá látka se řítila Dracovou krví, ovlivňovala každou jeho náladu, každé rozhodnutí. A Harry věděl, co byla zač.
Mohl by ji vyhnat z Dracova těla. Bylo by to snadné. Prostě by izoloval každou kapičku Orexis Votum, vytáhl by jej z Dracovy krve a bylo by to, jako by Draco nikdy nevypil ten lektvar. Vrátil by se do normálu. Draco by už nebyl k Harrymu přitahován.
Dumajíc, kdy se stal tak sobeckým, se Harry jemně odtáhl od Draca, převalil se a zavřel oči.