Never again [Harry Styles fanfiction]

2.

„Cože? Proč?“ hledím mu nechápavě do očí.

„Není to tady pro tebe bezpečné.“

„Dobře. Tak se někam odstěhujeme. Zavolám Sussan, jestli nemůžeme zůstat u ní.“

„Gee. Já nemyslím tohle místo.“ Zarazí mě.

„Tak co teda?“

„Není pro tebe bezpečné, když jsi se mnou.“

„Co tím chceš říct?“ pořád ho pozoruju.

„Geerwell.“ Vzdychne a uhne pohledem. „Nenuť mě to říct.“

„Ale já tě miluju.“ Špitnu a cítím první slzu, která mi stéká po tváři.

„Já tebe taky. Strašně moc.“ Přitiskne si mě k sobě. „A proto tě musím nechat jít.“

„Ne- nemusíš.“ Vzlykám mu do trička.

„Nebude to napořád. Jen na pár dní, možná týdnů. Potřebuju, aby se ti debilové začali zase soustředit na mě, ne na tebe.“

A pak tam stojíme v objetí a v tichosti. Jsou slyšet jen mé vzlyky a Zaynovo Šššš.

„Co kdybychom si zašli někam na oběd?“ usměje se na mě, když se odtáhnu.

„To by bylo fajn.“ Oplatím mu úsměv, i když je hraný stejně jako jeho.

***

Stojím před černým Range Roverem a svírám Zaynovu ruku. Nechci ji pustit. Nejraději bych použila vteřinové lepidlo, abych od něj už nikdy nemusela odejít. Podívám se na jeho tvář. Má perfektní rysy obličeje, bradu mu pokrývá strniště, které vede až k vlasům a vytváří mu tak jemné kotlety. Čokoládové oči mu rámují dlouhé černé řasy, které mu tolik závidím. Dnes nemá upravené vlasy, takže mu padají do obličeje a on si je každou chvíli nervózně odhrne. Harry řekne něco, čemu se zasměje, takže má kolem očí jemné vrásky.

Všimne si, že ho pozoruju a s úsměvem nadzvedne obočí. Taky se na něj usměju a on mě políbí.

„Nechám vás o samotě.“ Zachechtá se Harry a odejde.

„Budeš mi chybět.“ Zamumlá mezi polibky a vyzvedne si mě tak, že jsem nucena obmotat nohy kolem jeho trupu. Něco podobného se odehrálo asi před dvěma hodinami, když jsem si balila věci. Akorát jsme potom nějakým záhadným způsobem skončili v posteli.

„Ty mi víc.“ Vzdychnu, když mě přitlačí na kufr auta.

„Nebude to na dlouho, neboj, uteče to jako voda.“ Mumlá a mezitím mě líbá na krku.

„Zayne.“ Zaskučím, když mi skousne ušní lalůček.

On se zasměje a postaví mě na zem. Nespokojeně se na něj podívám. Proč sakra nepokračoval?

„Musíš jít.“ Ještě jednou mě políbí.

Pomalu se doloudám k místu řidiče, ještě jednou mu zamávám a nasednu.

„Zayn je divoch, co?“ zasměje se Harry a já si až teď uvědomím, že to celé viděl. Cítím, jak pomalu rudnu a tak jen sklopím hlavu a nechám, ať mezi námi udělají mé vlasy oponu.

***

Celou cestu jsem se dívala z okna a poslouchala písničky, co hrály v rádiu. Párkrát jsem cítila Harryho pohled, ale nikdy jsem se neotočila. Taky jsem párkrát slyšela, že se nadechnul a chtěl něco říct, ale potom jen zavřel pusu a dál mlčky řídil. Byla jsem mu za to vděčná, protože jsem neměla náladu na mluvení.

„Jsme tady.“ Řekne, když vypne motor a my zastavíme před moderním domem.

Vystoupí a ještě, než ho stihnu následovat, otevře mé dveře. Jsem překvapena, protože na takový luxus nejsem zvyklá, ale usměju se na něho a vystoupím.

Dům není ani velký, ani malý. Tak akorát. Má bílou omítku a černou střechu, okna mají šedočerný rám, stejnou barvu mají i vstupní dveře.

Harry mi vytáhne kufr a vede mě dovnitř.

„Doufám, že se ti tu bude líbit.“ Rozsvítí světla a já se zmůžu jen na: „Oh.“

Z chodby se dostanu do velké místnosti, což je obývák spojený s kuchyní a jídelním stolem. Všechno tu je laděno do elegantní černo- bílé barvy, pár doplňků má modrou barvu a to dává celému pokoji jakési kouzlo. Všimnu si, že v rohu má piano a za ním na stěně veliký černobílý obraz Eiffelovy věže, jen řeka má svou barvu.

Je to kouzelné.

„Pokoje jsou nahoře.“ Zavede mě po schodišti nahoru a otevře jedny dveře.

„V tom pokoji, máš vlastní koupelnu. Myslel jsem, že bys chtěla soukromí.“ Podrbe se na zátylku.

„Děkuju.“ Kývnu na něj.

„Ehm, tak já tě nechám si vybalit. Přijdeš potom dolů? Udělám večeři.“ Zdá se mi, že je to pro něj stejně divné, jako pro mě.

Kývnu a jemně se usměju. Harry mi úsměv oplatí a při odchodu se ještě otočí a dodá: „Chovej se jako doma.“

Pokoj je zařízen skromně, teda alespoň vzhledem k obývací části, velká postel uprostřed s, nečekaně, černým potahem a modrými polštářky, nad ní je zase obraz, tentokrát New Yorku. Jedna stěna je celá zaplněna vestavěnou skříní a naproti postele je zavěšená televize. Jdu omrknout koupelnu, která je v červenobílé barvě.

Po tom, co se vybalím, sejdu dolů. Harry pobíhá u plotny a vypadá vážně komicky.

„Ty už jsi tady?“ diví se, když si vedle něj stoupnu.

„Můžeš si zapnout televizi, než to dovařím.“ Nabídne, když nijak nereaguju na jeho poznámku.

„Nebo se můžeš podívat na zahradu.“ Navrhne. „Dveře jsou támhle.“

Mlčky odejdu na zahradu. Připadám si hrozně, že ho takhle odbývám, jenže pořád musím myslet na to, proč on si žije takhle, zatímco Zayn utíká před pomatenýma chlapama. Vždyť jsou kamarádi, ne? Tak proč se do toho zapletl jenom Zayn?

Představa, že bych byla v tomhle krásném domě se Zaynem a ne s Harrym mi vykouzlí úsměv na tváři. Popíjeli bychom drinky na tamtom lehátku, užívali bychom si v tom velkém bazénu, grilovali na elektrickém grilu, pozvali si přátelé a pařili až do rána, zavolali si uklízečku, ať uklidí a mezitím bychom se k sobě tiskli na tom velkém gauči v obýváku, možná by mi zahrál něco na piano.

„Gee? Jsi v pohodě?“ vytrhne mě ze snění Harryho hlas a uvědomím si, že celou dobu stojím a jemně přejíždím prsty po lehátku.

„Jo. Jo, jsem v pohodě.“ Snažím se usmát, ale Harry se na mě pořád divně dívá.

„Večeře je hotová.“ Čeká, až kolem něj projdu dovnitř, a potom zavře. 

Ehm :D Celkem krátká část, ale alespoň něco, no ne? :D Nebudu se teď nějak rozepisovat, protože se jdu koukat na hokej :D Celkem smůla, že prohráváme, ale my to určitě doženeme :DD 

Soooo, hope you liked it :D 

A komentáře, nebo alespoň hvězdičky potěší :DD :PP

Lucin. xxx