Never again [Harry Styles fanfiction]

5.

Harry mě svou otázkou překvapí. Vždyť by mu to mělo být jasné, ne? Chodíme spolu. Kdybych to necítila, tak s ním přece nejsem, no ne?

„Ano.“ Potvrdím a Harry přikývne.

Znovu se zadívám k obloze.

„Hele!“ vykřikne najednou Harry a rozzáří se.

„Co?“

„Padá hvězda, něco si přej.“ Roztomile se kření.

„Teď už je pozdě...“ poznamenám, ale Harry zavrtí hlavou.

„Nikdy není pozdě.“ Přitiskne k sobě oční víčka a na čele se mu z celého soustředění udělá vráska.

Po chvíli oči otevře, a když uvidí, že jsem se na něj celou dobu dívala, zamračí se.

„Proč sis nic nepřála?“

„Chci si počkat na svou.“ Zamumlám.

Po dlouhém čekání to vzdám a poznamenám, že bychom měli jít spát.

Ale ještě před tím, než zajdu do domu, se otočím a spatřím ji. Zabliká a rychle padá dolů. Měla bych si něco přát, ale nemám ani ponětí co. A tak si jen pomyslím: Chci být šťastná.

***

„Ták, co bys dneska chtěla dělat?“ usměje se Harry u snídaně.

Pokrčím rameny a nacpu si do pusy lžíci musli.

„Co bys řekla tomu, kdybychom jeli do Londýna? Musím si něco zařídit a potom bychom se stavili v jedné skvělé restauraci na oběd.“

„A projedeme se taky na Oku? Strašně bych chtěla vidět Londýn svrchu.“

„Tys ještě nebyla na Oku?“ vykulí na mě oči.

Zavrtím hlavou.

„Jak to? Každý Angličan už byl na Oku.“ Nepřestává se divit.

„Mé dětství bylo trochu... zvláštní.“ Usměju se a jsem ráda, když Harry jen chápavě přikývne a nevyptává se.

Poté, co dorazíme do Londýna a Harry konečně najde místo, kde by mohl zaparkovat, vykročíme k Oku. Jen co ho spatřím, mé srdce se rychle roztluče. Už od mojí první návštěvy Londýna, což bylo tak v pěti letech, jsem toužila nastoupit do té skleněné kopule a pozorovat, jak se Londýn pode mnou zmenšuje.

Nadšeně se zasměju a vesele poskakuju kolem pobaveného Harryho.

„Honem, honem, vždyť se loudáme jak důchodci.“ Dloubnu do něj a on se zase zasměje.

„Vždyť skoro běžíme.“

Ignoruju jeho poznámku a táhnu ho za ruku. „No ták, pospěš.“

Harrymu se blýskne v očích, vykřikne: „Kdo tam bude dřív!“ a utíká.

Radostně zajásám a utíkám za ním.

Když se Harry zastaví, málem do něj narazím.

„Dojdu koupit lístky.“ Usměje se, ale já mu neodpovím. Jen se užasle dívám na tu obrovskou věc přede mnou.

Jsem tady.

Nemůžu tomu uvěřit.

Opravdu jsem tady.

Štípnu se, ale pořád tu stojím. Na tváři se mi pomalu rýsuje obrovský úsměv.

„Harry?!“ zakřením se, ale nikdo vedle mě nestojí. Vyděšeně se rozhlídnu, ale pak ho uvidím, jak na mě mává z fronty na lístky.