Never again [Harry Styles fanfiction]

11.

„A co tahle?" Zayn na vzorníku ukáže bledě modrou barvu.
„Ta je moc vyblitá." Zavrhnu, „a navíc modrá? Myslela jsem spíš nějakou nenápadnější. Co třeba něco do béžova?" rozhlédnu se po Bauhausu, přesněji v oddělení laků a barev. Zayn se totiž rozhodl, že náš skromný byt vypadá až moc plesnivě, tak se poslední dva týdny snaží udělat všechno pro jeho zvelebení. Nebudeme si namlouvat, že se mu to daří, ale snaží se.
„Vyblitá? To béžová bude jako vyblitá." Nesouhlasí a dál listuje vzorníkem. „Co třeba zelenou?" ukáže na skoro neonovou barvu.
„To si děláš srandu" zasměju se.
On se zakření a hned listuje dál, díky čemu poznám, že opravdu vtipkoval.
„Koukej, tahle by ale nebyla špatná." Zarazím ho u pěkné vínové barvy.
„Jasný, pak už jenom nakoupíme saténové povlečení a bude to jak v bordelu." Souhlasně přikyvuje.
Hravě ho štouchnu do ramene. „Děláš jako bys to tam znal."
„Jojo, vždycky jednou za měsíc, když máš svý dny, si tam skočím. Víš co, není to ono, ale jako nouzovka..."
„Haha, moc vtipný." Zabručím, vezmu si od něj vzorník a otočím se zády.
„Ale no ták." Zasměje se, obejme mě kolem pasu a vtiskne mi na krk polibek. „Jen jsem žertoval."
S kamenným výrazem poodstoupím a dál listuju vzorníkem. Doopravdy nejsem naštvaná ani uražená, jen mě baví ten jeho pohled plný bezmoci. Když si ze mě může střílet on, tak proč bych nemohla já, že jo.
„Geerwell,..." rezignovaně vzdychne a jde ke mně.
„Dobrý den," objeví se prodavač a Zayn se mnou i přes to, že mu je tak šedesát, majetnicky proplete prsty. „Mohu vám nějak pomoci?"
„Ano, prosím." mile se usměju a vysvětlím mu naši situaci.
On mi na vzorníku ukáže pár barev, které by měly opticky zvětšit malý prostor. Poté začne chytračit, že bychom měli první odstranit plíseň a než mu stihnu odvětit, že už jsme to udělali, vyzve nás, ať ho následujeme do jiného oddělení.
„Všimla sis, že vypadá jako Grinch?" zašeptá mi do ucha Zayn, když se ženeme za prodavačem, který skoro utíká.
Propuknu v smích, protože to je přesně to, na co jsem celou dobu jeho výkladu myslela. „Obzvlášť díky tomu úsměvu."
Oba se smějeme, až se na nás prodavač tázavě otočí. Zayn nasadí neutrální výraz, tak se o něj taky pokusím, ale nevydržím to a začnu se smát. Zayn do mě dloubne, ale to už prodavač s nechápavým výrazem pokračuje v chůzi. Raději ani nechci vědět, co si o nás asi myslí.

Nakonec vybereme světlounce šedavou do kuchyně s obývákem a jemně broskvovou do ložnice. Do koupelny nám Grinch doporučil jakýsi přípravek na spáry mezi kachličkami, tak jsem zvědavá, jestli to pomůže. Vyčerpaní se přesuneme do kavárny a kromě kávy se posilníme i skvělým dortíkem.
„Tak a co teď?" usměju se skrz hrníček na Zayna.
Ten mě jen s úsměvem pozoruje, až si myslím, že mě snad ani neslyšel.
„Co je?" zeptám se zvednutým obočím, „mám někde drobek?" začnu si rychle utírat pusu.
Zayn zavrtí hlavou a pak jen pokrčí rameny. „Miluju tě." Posední dobou mi to říká strašně často a i přes to, mě vždy polije pocit radosti a štěstí.
Usměju se na něj a nahnutá přes stůl mu vtisknu polibek. „I já tebe."
„No a teď," vrátí se k mé předchozí otázce, „teď bychom mohli nakoupit nějaké jídlo a pak domů malovat ne?"
„To zní dobře." Přikývnu.
Dojíme, dopijeme a po zaplacení se přesuneme do Tesca. Tam naplníme celý vozík jídlem a ostatními potřebami, u pokladny mě při zjištění celkové částky málem porazí, ale Zayn se jen suverénně usměje a vytáhne z peněženky bankovky.
„Nezapomínej, že už pracuju." Zašeptá mi do ucha, zatímco pokladní utrhuje účtenku.
Usměju se na něj a tlačím vozík k autu.

Doma se Zayn vrhne do přikrývání nábytku, zatímco já jdu vybalovat jídlo.
„Máš hlad?" zeptám se po zjištění, že už jsou tři hodiny odpoledne a my ani neměli oběd.
„Něco bych si dal, ale klidně si dej na čas."
„Udělám zapečené brambory." Řeknu si spíš pro sebe a dál vybaluji.
Po chvíli přijde Zayn: „Lásko? Mám vše nachystaný, tak můžeme začít." Usměje se na mě opřený o futra.
„Ještě jsem ani neoloupala brambory..." namítnu.
„Hlady neumřem." Přijde ke mně a zastrčí mi neposedný pramen vlasů za ucho. „Ale ta barva nepočká."
„Dáme si alespoň jablko." Natáhnu se ke košíku s jablky a podám mu jedno.
„Dobře, mami." Zasměje se nad mou starostlivostí a zakousne se do něj. „Ale teď už pojď, nemůžu se dočkat, až to bude hotový."
Nakonec se ale ukáže, že to jen tak nepůjde. Zaprvé je ta barva strašně hustá a nepoddajná, zadruhé na stěnu se vůbec neroznáší souměrně no a za třetí: Neměli jsme stěny oblepit nějakou páskou, abychom nepřetahovali na strop?
„Zayne? Jsi si jistý, že to má vypadat takhle?" zeptám se pochybně, když doděláme první stěnu.
Ten na to jen z dálky nešťastně kouká. „Zayne?" oslovím ho a jdu k němu. Obmotám ruce kolem jeho těla a přitisknu se k němu. „Můžeme předstírat, že to tak má být."
„No ták. Není to zas tak strašný." Pokračuju, když stále mlčí. Kouknu na něj a vyděsím se. Jeho výraz už není nešťastný, ale rozzuřený. To je zlé.
„Že to není zas tak strašný?" vybuchne.
A je to tady...
„Je to příšerný! Směšné! Bože to už nedokážu, ani vymalovat? Jsem úplně k ničemu!" naštvaně odhodí váleček, který obstříkne sedačku.
Jen převrátím oči. Jeho sebelitování tady dlouho nebylo.
„Co to mělo znamenat?" otočí se na mě.
„Co?" nadzvednu obočí.
„To koulení očima."
Všiml si.
„Přijde mi nemístné se litovat." Pokrčím rameny a jdu pro mokrý hadr a odlakovač. Snad to z té sedačky pustí.
„Děláš si prdel, že jo?" křičí za mnou. „Já se nelituju! Jen přiznávám chybu."
„Nemusíš nic přiznávat. Stačilo by to zkusit znova a ne to hned zahodit a ohlásit, že jsi k ničemu." Drhnu sedačku, ale spíš to jen rozmazávám.
„Aaa, slečna chytrolínka se ozvala. Ještě nějakou radu do života mi chceš dát?"
Už se nadechuju k odpovědi, když mu zazvoní mobil.
„Prosím." Vyhrkne naštvaně.
„Cože? ...Do prdele... Ok, hned tam budu." Zaklapne mobil a jde do předsíně.
„Kam jdeš?" následuju ho.
„Oběsit se, protože můj život už nemá cenu, když neumím vymalovat." Řekne ironicky a obléká si bundu.
Nadzvednu jedno obočí a čekám na pořádnou odpověď.
„Nevíš, kde mám klíče?" šmátrá po kapsách.
Otevřu šuplík a odkašlu si.
„Oh." Sebere je a otvírá dveře.
„To mi to vážně neřekneš?"
„Bože Georgio. Volali mi z benzinky, jestli bych nemohl vzít směnu za jednoho staříka. Prej pro něj přijela sanitka nebo co."
„Uh- aha." Vyměknu.
„Měj se." Ještě se vrátí a dá mi letmou pusu na čelo.
„Pa." Odpovím, ale to už je pryč.

Zdravíčko. Máte tady další část, tak doufám, že se vám líbila:) Dále nechci nic slibovat (protože by to dopadlo jako minule), ale chtěla bych na Vánoce vydat další díl. Je mi líto, že mi to nevyjde jako Vánoční speciál, kde by byly Vánoce i v příběhu, ale to nevadí. Uděláme si Vánoce někdy v průběhu roku:D Nebudu se tady nijak rozepisovat, protože mi je jasný, že poznámky autora stejně nikdo nečte:D Takže jako vždycky: Budu moc ráda za jakýkoli komentář nebo vote (vlastně jsem strašně ráda i za to, že si tohle někdo čte), užívejte si předvánoční shon a mám Vás ráda♥

Vaše Lucin. xxx

btw. na další díl jsem si udělala čas hlavně díky ordinarygirl144, protože její komentář mě strašně potěšil a nakopnul. Takže děkuju♥ když se vám dostane nějaké odezvy, tak se vždycky píše lépe:3