Never again [Harry Styles fanfiction]

8.

„Geerwel, jsem tak rád, že voláš!“ slyším Zaynův smích, ale mi do smíchu není. Už mu volám po šesté a až teď se to uráčil zvednout.

„Proč jsi mi to nebral?“ zeptám se a snažím se, aby šla pořádně slyšet má mrzutost.

Ale on si toho očividně ani nevšiml, protože se směje dál: „Byl jsem v koupelně a neslyšel to.“

„Hmm.“ Zabručím.

„Poslyš Geerwell, mám novinku!“

„Poslouchám.“

Ale místo jeho novinky slyším něco jako výbuch.

„Co to bylo?“ zděsím se.

Zayn se zase zasměje. Ale tentokrát je v jeho smíchu zlomyslnost. A to se mi vůbec nelíbí.

„Koukám na televizi.“

„No znělo to docela opravdově.“

Na druhém konci je na chvíli ticho. „Nejsi nějaká podrážděná? Stalo se něco?“

„Néé, nic.“ V mém hlase je tolik ironie, ale Zayn ho zřejmě opět ani nezaregistruje.

„Okay, teď ta novinka.“

Povzdychnu, „No?“

„Zítra si pro tebe přijedu.“

„Cože?“ okamžitě se postavím.

„Vracíš se domů zlato!“

„Opravdu?“ zaraduju se a úplně zapomenu, že jsem na něj byla naštvaná.

„Slyšelas.“ Směje se.

„A v kolik?“ poskakuju po celém pokoji.

„Kolem desáté.“

„Božínku!“ vypísknu. „Strašně se těším!“

Zayn se jenom směje.

„Počkat a co Liam a Niall?“ zarazím se.

„Už nás nebudou obtěžovat.“

„Gee?“ vstoupí do pokoje Harry.

„Musím končit, uvidíme se zítra.“ Usměju se do mobilu a ukončím hovor.

„Co potřebuješ?“ jsem si jistá, že zářím jako sluníčko.

„Slyšel jsem tě křičet, tak jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku.“

„Jsem víc než to.“

„Aha. Uhm, to jaks Zaynovi říkala, že se uvidíte zítra, to znamenalo...“

„To znamenalo, že pro mě zítra přijede a vezme mě domů!“ jsem tak šťastná, že se mu vrhnu kolem krku. Konečně ho znovu uvidím! Konečně ho budu moct znovu obejmout, políbit, přitulit se k němu, hrát si s jeho vlasy, smát se tomu, jak neumí uvařit ani čaj. Těším se dokonce i na to, že po něm budu muset stlát postel a uklízet plechovky, které vždy večer nechává na stole u televize.

„Uh a není to nějak brzo? Vždyť jsi tady ani ne týden.“

Nechápu ten jeho výraz. Jako by nechtěl, abych odjela, jako bych mu za tu krátkou dobu přirostla k srdci. Ale když se nad tím zamyslím, tak mi taky přirostl k srdci. A jak!

Usměju se na něj: „Zůstaneme přáteli?“

Harry převrátí očima a nasadí jeho pokřivený úsměv. „Si piš, že jo.“