Never again [Harry Styles fanfiction]

3.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ prolomím to trapné ticho, které panuje při večeři.

„Samozřejmě.“ Usměje se, potěšený z toho, že s ním mluvím.

„Odkud se znáš se Zaynem?“

Harry mě zkoumavě pozoruje a potom se zatváří lítostivě.

„Ty chceš vědět, jestli jsem taky do něčeho zamočený, že?“

„Co?“ dělám překvapenou. „Ne-ne, co tě to napadlo?“

„Gee.“ Nadzvedne obočí, čím dá jasně najevo, že mi nevěří.

„Fajn.“ Přetočím očima a čekám, že začne mluvit on.

Jenže se na mě jen dál trpělivě dívá. „A jsi?“ vzdychnu nakonec.

„Ne, nejsem. Zayna znám ze střední. Byli jsme fakt dobří kámoši, ale já potom odešel na vysokou a on- přestal komunikovat. Uzavřel se. Myslel jsem, že jenom nemá čas, nebo že jednoduše zapomněl, ale potom mi zavolal, po čtyřech letech, podotýkám, a chtěl pomoct.“

„Se mnou.“ Dopovím za něj a on přikývne.

„Řekl mi, co se těch pár let děje a já jsem prostě nemohl odmítnout. A už vůbec ne, když jde o život.“

„Mi nejde o život! To jenom Zayna vystresovalo to, že mě jednou unesli a už z toho dělá divadlo. Klidně jsem mohla zůstat s ním a nemusela jsem ti zasahovat do určitě dokonalého života.“ Nevím, proč křičím. Prostě křičím, i když nemám důvod.

„Tebe unesli?“ vyděšeně se na mě dívá.

„No a? Nic se mi nestalo. Jenom mě chvíli pronásledoval chlápek, který mě potom divně ohmatával, ale naštěstí se složil, když jsem ho kopla mezi. Pak jsem zvonila na Zayna, jenže to mě chytil další chlap, řekl Zaynovi ať jde dolů, že bude sranda, posadil mě do auta, málem přejel Zayna, jel po dálnici neskutečně rychle a taktak se vyhýbal dalším autům. Nakonec mě vyhodil na benzince, kde mě vyzvedl Zayn a řekl, že se mi nic nemohlo stát, protože není nebezpečný. Není nebezpečný! Chápeš to? On ho málem přejel, málem zabil mě i sebe, ale není nebezpečný!“ vyhrknu ze sebe rychle a cítím, jak se mi do očí derou slzy.

Harry na mě vykuleně zírá, tak se zvednu a chci odejít, ale Harry mě chytne za ruku a přitiskne si mě k sobě. To už nevydržím a nechám slzy stékat naplno.

Co to se mnou sakra je? Brečím u kluka v náruči, kterého znám necelý den. Udělala jsem to nejhorší, co jsem mohla. Ukázala jsem, jak slabá jsem. Nikdy jsem se takhle nesložila. Nikdy.

Nohy se mi třepou, ale odtáhnu se a o krok ustoupím. Rychle setřu slzy a nasadím kamenný výraz.

„Promiň, nějak jsem se neovládla.“ Zamumlám a uteču do svého pokoje.

Jen co se zamknu, skočím na postel a brečím do polštáře. Proč se to děje? Proč musím být od Zayna? Proč tu musím být s tím klukem, který mě viděl brečet? Vždyť se mu teď nemůžu ukázat. Hanbou bych se propadla. Se Zaynem jsem byla vždycky ta silná, kterou nic nezlomí, které je jedno, že je její přítel pronásledován, která se nezajímá o to, že se osm měsíců neviděla s nejbližšími, kteří... uslyším zaklepání na dveře.

„Gee? Otevři, prosím.“

Zatajím dech a ani se nehnu.

„Georgie, prosím.“

Přetáhnu si polštář přes hlavu a zavřu oči. Neotevřu mu, ani za nic.

***

Ráno mě probudí motor auta. Vyskočím z postele a přitisknu se na okno. Vidím Harryho v Range Roveru, jak vyjíždí z pozemku. On odjíždí?