1. kapitola

711 14 0
                                    

Jmenuji se Vivienne Teelová. Toto jméno jsem dostala po své matce, která však zemřela při mém porodu. Otec vždycky říkal, že jsem jí podobná, že jsem jako její klon. Mám stejně kaštanově hnědé vlnité vlasy jako ona, velké hnědozelené oči, jen jsem prý o něco menší. Sama o sobě bych řekla, že nejsem ničím výjimečná. Naprosto normální, tuctová  sedmnáctiletá holka. Studuji na střední v New Orleans a bydlím v malém, tmavém domku kousek od jezera Borgne. Spolu se mnou a s otcem s námi už tři roky žije otcova přítelkyně Jenna. Otec, pracuje jako kamioňák, a tak je většinu týdne pryč z domu. S Jennou moc nevycházím, když se někde potkáme, tak se neustále hádáme. Naštěstí se mi v době otcových cest s kamionem Jenna sama dobrovolně klidí z očí. Většinou vysedává v nejbližším baru, kde pije levné víno a vykecává se s místními chlápky. S otcem je naopak ve většině případů situace taková, že když se vrátí z cesty, tak mi jen letmo kývne na pozdrav a zamíří přímo za svou Jennou, přidat se k partičce nasávačů.

V prázdném domě ale zůstávám velmi nerada, a tak spolu s mou nejlepší kamarádkou Tris chodívám do parku polehávat u jezera, nebo na různé večírky našich spolužáků.

Když Tris na začátku srpna slavila své osmnácté narozeniny, uspořádala sama jeden takový večírek kousek od našeho jezírka na vyhlášeném párty plácku. Z blízkého altánku byla vedená elektřina přímo do reproduktorů, ze kterých hlasitě vyhrávala hudba, a do malého všemi barvami blikajícího reflektoru. Většinu světla ale stejně obstarávalo ohniště, kolem kterého s kelímky s nápoji v ruce postávali její přátelé. Mě však párty nikdy nějak nebraly, většinou jsem na ně utíkala jen proto, abych nemusela být sama doma. Seděla jsem opodál na starém spadlém kmenu stromu a pozorovala blikající světla od ohně a reflektoru, které běhaly po zemi. Slyšela jsem Tris, jak vesele pokřikuje na partu kluků, aby jí taky nechali nějaké to pivo. Jasně, že v osmnácti v USA pivo ještě legálně nemůže, ale koho to zajímá? Jsme mladí, a tak se bavíme.

„Došlo ti pivo?" ozval se najednou hlas vedle mě. Otočila jsem hlavu na cizince a uviděla černovlasého vysokého kluka, jak si ke mně na kmen sedá. V odpověď jsem se jen usmála, pokrčila rameny a zase se zadívala na tančící stíny na hliněné zemi. „Na, ber, dokud je studené," řekl a rychle vyměnil můj prázdný kelímek za svůj orosený plný.

„Díky," zabrblala jsem s pohledem upřeným do země a on se zasmál.

„Máš špatnou náladu?" Po očku jsem na něj pohlédla a srkla si piva. Přehodil nohu přes kmen, takže seděl obkročmo a přisedl si ke mně blíž. „Víš, nemusíš tady sedět sama," mrkal na mě šibalsky a na ústech mu hrál křivý úsměv. „Hodím tě domů, jestli chceš. Nebo kamkoli jinam," řekl, když uviděl můj kyselý obličej. Na tváři mi proběhl pobavený úsměv, jak jsem si představila, jak spolu ruku v ruce prcháme lesem k jeho autu nebo motorce, zatímco Trisina narozeninová oslava běží vesele dál. Opět jsem mu neodpověděla a jen zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. „Ty toho moc nenamluvíš, co?" smál se. „Jak se jmenuješ?"

„Viv!" ozval se naráz Trisin výkřik a já zvedla hlavu, abych se podívala, co se děje. Zubící se Tris ke mně utíkala s rukama napřaženýma před sebou. „Pojď! Musíš jít tančit!" křičela už z dálky. Když ke mně přiběhla, popadla mě za ruce a rychle něco kňourala, zatímco se mě snažila táhnout k ohni. Tam se už ostatní svíjeli do rytmu hudby.

„Tris, já nechci..." mručela jsem a snažila se jí vymanit. Když jsem ale viděla, že to nestačí, dodala jsem argument, který zrovna ona jistě pochopí a přijme. „Zteplá mi pivo," ukázala jsem důrazně na svůj ještě stále příjemně orosený kelímek.

Na to jen s pohledem na zemi poraženě vzdychla. „Jak chceš, ale za chvilku určitě musíš jít tančit! Jsem přece oslavenkyně a ty mě nechceš zklamat v můj večer!" Odkývala jsem jí to a potichu si oddechla, když zase odběhla pryč.

„Takže mluví!" zaslechla jsem smích zezadu. „Viv? Co to je za jméno?" odfrkl šklebící se černovlasý, když jsem se k němu otočila zpátky.

„Vivienne. A ty jsi?" vydechla jsem otráveně a posadila se zpátky k němu a znovu se vrátila ke sledování světýlek na trávě.

„Jaké krásné jméno a ona ho tak znetvoří," odfrkl znechuceně a já se při té lichotce nesměle zavrtěla. Když to černovlasý uviděl, jemně se usmál, vstal, stoupl si přede mně a podal mi ruku. Protože mi zakryl pohled na mé světelné stíny na zemi, zvedla jsem k němu pohled a tázavě nadzvedla obočí. „Pojď se projít, Vivienne." Mé jméno z jeho rtů vyznělo opravdu svůdně a neodolatelně. Rychle jsem zhodnotila, že se s tajemným černovlasým raději někde zašiju, než abych čelila dalšímu přesvědčování k tanci od Tris. Nejistě jsem ho tedy vzala za nabízenou ruku a vstala jsem.  Černovlasý mě za ni pevně chytil a sebejistě mě vedl za sebou.

Vydali jsme se stranou od ostatních, směrem k jezeru. Od hladiny se jemně odrážel svit dorůstajícího měsíce. Černovlasý mě stále držel za ruku, ale mně to nevadilo. Jeho dlaň příjemně hřála a já si připadala v bezpečí. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na hvězdami pokryté noční nebe. Čím blíže jsme byli u jezera, tím tlumenější byly hlasy a smích oslavujících z večírku, a naopak bylo hlasitější skřehotání žab. Nezastavovali jsme se a pomalým krokem se procházeli po břehu. Sem tam jsme zahlédli siluety osob koupajících se v noční vodě nebo polehávajících ve stínu staré vrby. Občas nás z dálky ozářila světla aut jedoucích po cestě pár set metrů před námi.

„Odkud znáš Tris?" zeptala jsem se zvědavě abych ukončila to ticho mezi námi a srkla si již bohužel teplého piva. Černovlasý se zadíval na hladinu.

„Ze školy."

„Já jsem tě tam nikdy neviděla. A to chodíme na všechny předměty s Tris spolu."

Potichu zamručel a nechtěně trochu povolil stisk dlaně. Téměř okamžitě ji ale zase pevně uchopil. „Řekl jsem ze školy? Myslel jsem z obchodu. Pracuji v jedné pekárně a Tris si ke mně před školou chodí kupovat jahodový koblížek." Kývla jsem, že rozumím. Tris miluje sladké. „Znáte se dlouho?" zeptal se zase on mě.

„Od té doby, co se v jejích devíti přistěhovala z nějaké vesnice v Utahu," vzpomínala jsem. „Když se poprvé objevila na našem dětském hřišti, měla sebou morčátko. A já jsem jako malá vždycky chtěla nějakého domácího mazlíčka. Otec mi jej ale nechtěl dovolit, protože byl častokrát dlouho z domu a já zůstávala doma sama. Nevěřil mi, že se o něj dokážu sama postarat." Kýval, že poslouchá a rozumí. Byla jsem tak zabraná do vypravování jsem si ani nevšimla, že jsme došli na parkoviště schované v lesíku kousek od silnice. Najednou jsem se zastavila a rozesmála se. „Jak se vlastně jmenuješ?" Uvědomila jsem si totiž, že mi u táboráku nestihl odpovědět.

„Záleží na tom?" řekl černovlasý tajemně.

Zmateně jsem se na něj podívala a zamračila jsem se. Něco v jeho pohledu bylo jinak. Jeho pohled zničehonic ztvrdl. Už neměl ty pobavené jiskřičky v očích a ani se nezubil od ucha k uchu. Stoupnul si ke mně blíž a já ucouvla. Za mnou se najednou ozval hlasitý zvuk, jak se otevřely dveře od auta. Zprudka jsem se otočila a uviděla jsem černou dodávku se dveřmi dokořán. Vůbec jsem si jí v těch stínech nevšimla. Vtom mi černovlasý zezadu zakryl oči látkou a někdo jiný mi obrovskýma silnýma rukama pevně přitiskl paže k tělu.

„Co to děláš?" vykřikla jsem vyděšeně.

„Záleží na tom?" zopakoval posměšně a velkým kusem látky mi ucpal pusu.

„Nasedej, Crumpetová! Potřebujeme prachy od tvýho tatíka!" ozval se cizí mužský skřehotavý hlas.

Gone girlKde žijí příběhy. Začni objevovat