Gone girl

11. kapitola

„Na něco jsi zapomněla, holčičko."

Vystrašeně jsem se rychle otočila, avšak spatřila jsem pouze vysmátého Nathana. „Na ty sušenky pro Montyho" dodal se smíchem, když viděl mé vytřeštěné oči. Nathan se směje?

Z malé plastové krabičky, ukryté pod velkým banánovým listem vedle dveří, zrovna vyndával sáček. V něm jsem viděla několik kousků nalámaných sušenek. Nathan mi je hodil. „Schovej je, ať je nevidí," poručil. Ať je nevidí kdo? Nedovolil mi však se na cokoli zeptat. S opět kamennou tváří kolem mě beze slov prošel a pokračoval hlouběji do skleníku. Schovala jsem si tedy sušenky dozadu za pás kalhot a tiše ho následovala po úzké kamenné cestičce.

Kolem nás to doopravdy žilo. Hejno papoušků sedících na blízké větvi opět vzlétlo a s hlasitým skřehotáním odletěli z dohledu někam mezi palmy. Kolem nás zatřepetalo několik krásných velkých motýlů a po listech lozili velcí, barevní brouci. Podél cesty jsme mohli obdivovat rozmanité tropické květy nejrůznějších barev i tvarů a několikrát jsme se proplétali mezi visícími liánami. Procházeli jsme i přes dřevěný mostek, ze kterého byl úchvatný výhled na vodopád. A to všechno uprostřed domu! Nikde jsme se bohužel nezastavovali, abych mohla zůstat stát a klidně obdivovat všechnu tu krásu. Nathan se ani nerozhlížel a hledíc vpřed pokračoval po kamenné cestě hlouběji do skleníku.

A pak, na konci té dlouhé klikaté uličky, jsme došli ke starému točitému schodišti obrostlého nějakou plazivou rostlinou, vedoucí neznámo kam nad koruny palem. Nathan místo toho, aby zábradlí schodiště obešel, tak ho hbitě přeskočil a posadil se na jeho chladné kovové schody. Zadíval se do listů palem, jako by něco hledal, a hlasitě zamlaskal.

Někde z listů se ozval skřek. Poplašeně jsem udělala několik kroků směrem zpět ke dveřím, ale Nathan mě gestem ruky zastavil na místě. „Zůstaň, kde jsi," zamumlal a s pohledem stále upřeným ke korunám palem vysoko u stropu znovu zamlaskal.

Listy se zachvěly. Po pár vteřinách opadlo několik lístků z vysokého keře u schodiště a ty se tiše snesly k zemi. Ani jsem nedutala. Najednou se vzduchem mihla hnědá šmouha a ta s dalším hlasitým skřekem dopadla na zábradlí schodů.

Byla to opička. Hnědá, s černou maskou v obličeji a dlouhým ocasem omotaným kolem jedné kovové příčky, jímž se držela zábradlí. Oddechla jsem si.

Opice mrštně ručkovala po točitém schodišti až dolů k Nathanovi. Ten ji celou dobu s úsměvem sledoval, a když opice dorazila k němu, přeskočila mu na rameno a rychle ho objala tak, že celým svým tělíčkem zakrývala Nathanův obličej. Pak obmotala zadní nožky kolem jeho krku, svěsila se hlavou dolů a vycenila na mě zuby.

Když jsem nervózně pohlédla Nathanovi do tváře, frajersky se křivě usmíval. „Na co čekáš? Nestůj tam tak hloupě a pojď sem s těmi sušenkami."

Zamračila jsem se na něj. Přece jen mi řekl, až zůstanu, kde jsem, a teď si najednou stěžuje na to, že stojím stranou a čekám. Zvlášť když na mě cení zuby opice. Ale nehodlala jsem mu (a ani opici) ukazovat, že mám strach, a tak jsem zpoza kalhot vytáhla schovaný balíček. Obezřetně, ale sebevědomě jsem se ke dvojici přibližovala, sušenky v natažené ruce před sebou. „Neměj strach a uvolni se!" napomenul mě Nathan. Naštvaně jsem po něm bleskla pohledem, ale přinutila jsem se uvolnit.

Opice na nic nečekala. Mrštně se odrazila od Nathana a dopadla na mou ruku. S vytřeštěnýma očima jsem čekala, co bude. Opice se mi však nezakousla do krku, a dokonce mi ani nechtěla vyškrábat oči. Popadla sáček a s vítězným křikem a poskakováním ode mně začala utíkat.