Gone girl

9. kapitola

„Můžu dál?" zeptal se tmavovlasý hromotluk a zazubil se od ucha k uchu. Vůbec nečekal na odpověď a už se cpal do dveří. Snažila jsem se dveře přibouchnout, ale jen jsem hromotluka praštila do širokých ramen, když jsem ho přivřela mezi dveře a futra. Zmateně mi pohlédl do očí. „Vivienne, jdu dál," oznámil mi vážně, protlačil se dveřmi a tiše za sebou zavřel.

„Jdete mě zase unést?" začínala jsem panikařit a pomalu couvala do kuchyně. Třeba by se mi povedlo ubránit se nožem.

Hromotluk se rozesmál. „To vážně?"

Povedlo se mi odcouvat do kuchyně a rychle jsem se natáhla pro nůž na lince, kterým jsem před chvílí krájela citrón do vody. Napřáhla jsem se a namířila špičku nože na vetřelce. Strachy jsem se klepala, a tak se chvěl celý nůž. „Co tu chcete?"

Hromotluk před sebe v obraně natáhl ruce. „Počkej Vivienne, to jsem já," snažil se mě uklidnit. Zarazila jsem se. Měla bych ho znát? Nebyl mi ale vůbec povědomý. I když... Ten jeho úsměv před chvílí mi byl povědomý. A taky ty jeho vlasy jsou mi známé... „Vivienne, to jsem já, William Crumpet."

„To jste vy? Ten obchodních se zbraněmi? Četla jsem o vás v novinách. To vy jste mě unesl?" Moment... Dělej si, co chceš, ty... Crumpetová.

„Vivienne, já jsem tvůj otec," stále na mě klidně mluvil, ale paže už svěsil k tělu. Vzpomněla jsem si, jak mě otčím – Teel – nazval v nemocnici. Řekl mi Crumpetová. Podezřívavě jsem si ho prohlédla. Stejná barva vlasů, jako mám já, stejný úsměv... Proto mi byl povědomý. On opravdu je můj otec.

„P... pane Crumpete," začala jsem nejistě, ale ten mě přerušil.

„Vivienne, myslíš, že bys mohla už odložit ten nůž? Není mi to moc příjemné. A ani se to moc nelíbí mé ochrance," řekl a hlavou kývnul k oknu v kuchyni. Koutkem oka jsem pohlédla směrem, kterým mi pokynul, a spatřila jsem dva chlapy za oknem, kteří se v tmavých slunečních brýlích mračili a měli pistole připravené k okamžitému zásahu. Zadívala jsem se zpátky na špičku nože, stále směřujícího na Crumpeta, a křečovitě nůž položila zpět na kuchyňskou linku. „Výborně," viditelně se uvolnil, jeho bodyguardi synchronně složili zbraně. „Posadíme se?" pokynul mi k pohovce v obyváku. Poslechla jsem a šla se posadit. Bylo mi však velmi nepříjemné mít cizího chlapa za zády. „Takže," spustil, když jsme se konečně posadili, já na pohovce, on naproti v křesle, v tu chvíli opět sebejistý, s věcmi pod kontrolou. „Co všechno si pamatuješ? Jak vypadali únosci? Kde tě schovali?"

Zamračila jsem se. „Na všechny tyto věci jsem už několikrát odpovídala policii. Nic si nepamatuju. Tak se tedy nejdřív se zeptám já." Ani jsem netušila, kde se ta odvaha ve mně naráz objevila. „Nevím o vás vůbec nic. Teda – jen to, že obchodujete se zbraněmi. Kdo vlastně jste?"

Crumpet se křivě usmál. „Celá matka..." vzdychl s mírným zakroucením hlavy a pohodlně se opřel do křesla. „Kde začít? Jak víš, jmenuji se William Crumpet, ale klidně mi můžeš říkat Bille. Na to, abys mi říkala tatínku, je asi ještě brzo." Spíš pozdě. „Jsem úspěšný podnikatel, zaměřuji se hlavně na export zbraní. S tvou matkou jsem se seznámil ještě na střední škole. Bylo to jak z nějakého romantického filmu. Já byl král plesu, ona šedá myška v davu," uchechtl se znovu. „A osud tomu chtěl a mám tebe a musím se o tebe teď postarat. Takže neztrácejme čas. Chci tě vzít ke mně domů... K nám domů. Tam budeš v bezpečí." Nevšímal si mého nesouhlasného výrazu a rozhodně se postavil z křesla.

„Hej! Viv! Kde jsi tak dlouho? To tu vodu rozpouštíš z ledu?" ozval se náhle křik a dusot o patro výše a za okamžik se objevila rozesmátá Tris nahoře na schodišti. Málem zakopla o vlastní nohy, když uviděla, že nejsem sama. „Dobrý den, pane Crumpete. Nečekala jsem, že dojedete už dnes," zvážněla, když nabrala zpět rovnováhu.