Gone girl

13. kapitola

S Nathanem jsem celou cestu domů nepromluvila jediné slovo. Jen jsem tiše seděla a hladila spící štěně na mém klíně. Až kovový zvuk cvaknutí brány mě probral z drobného transu a já odlepila pohled od štěněte. Dům po tmě vypadal impozantně, skoro jako prezidentským Bílý dům. Se skřípěním štěrku pod pneumatikami jsme zastavili přímo u dveří. Ty se v tu ránu otevřely a k autu přispěchal majordomus s dekou v ruce, aby mě do ní zabalil sotva jsem stihla vystoupit. Poděkovala jsem mu jen pokývnutím hlavy, na mluvení jsem ještě neměla náladu. Stále jsem měla před očima blýskající se čepel nože a slyšela ten drsný hlas.

„Vivienne!" Bill se vynořil zpoza dveří, objal mě paží kolem ramen a vedl mě rychle do domu. Hned za dveřmi mě otočil k sobě a uchopil mi tvář do dlaní, zatímco bedlivě prohlížel, zda nejsem někde zraněná. Všimnul si štěněte v mém náručí a lehce mu v úsměvu cuknul koutek úst. Když uznal, že mi fyzicky nikdo neublížil, zadíval se mi do očí. „Asi ti padne vhod hrnek horké čokolády, co?" Rychle pokynul hlavou směrem k majordomovi, který se odebral do kuchyně dřív, než dořekl větu.

Bill mě něžně posadil k oknu do vnitřní tropické zahrady. Vrátil se zpět ke dveřím, kde čekal Nathan, napřímený, ruce za zády, hleděl upřeně před sebe, zkrátka jako voják čekající na rozkazy. Bill na něj vrhl jen jediný ostrý pohled a Nathan ho mlčky následoval do vedlejší místnosti.

Za oknem zahrady se objevil opičák Monty a opřel se ručkama o sklo.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, jak se to mohlo stát?" ozvalo se z pokoje vedle.

Monty se zvědavě nakláněl na jednu a na druhou stranu, aby nahlédl, co se mi to skrývá po rukou.

„Jak je možné, že tam byla sama?"

Nadzvedla jsem štěně a přiblížila jej ke sklu. To vykulilo na opici očička a na sklo přitisklo čenich.

„Bylo to jen na pár minut, pane."

Monty začal přes sklo dělat obličeje a štěně hravě vrtělo ocasem a olízlo sklo.

„Za co tě sakra platím?"

Štěně začalo u okna vesele bláznit s opicí. Zpoza rohu se objevil majordomus s hrnkem horké čokolády a já jsem tedy pro jistotu znovu uchopila štěně do náručí, aby se zklidnilo a aby nikdo nepřišel k úrazu.

„Už se to nestane, pane."

Vstala jsem z křesla, převzala horký hrnek od majordoma a vydala se za hlasy.

„To bych ti radil. Jinak jsi skončil." Bill opravdu zuřil.

„Nathan za to nemohl." Ozvala jsem se, když jsem se opřela o rám dveří. „Měla jsem hlad, ale nechtělo se mi mezi lidi. Tak jsem zůstala venku." Malá lež, ale třeba Nathanovi pomůže.

„Tak proč jsi nepočkala v autě?" blýskl Bill naštvaným pohledem po mě. Na Nathana jsem se raději nedívala.

„Čekala jsem v autě. Ale uviděla jsem tady mrňouse a toho jsem tam nemohla nechat samotného." Pokynula jsem hlavou k malému ďáblíkovi v mé ruce, který mi zuřivě kousal vlasy. Asi pomsta za ukončení hry s Montym. „Byla to moje chyba. Omlouvám se." Bill vrhnul pohled na Nathana a zase zpět na mě. Já jeho pohled neustála, a tak se zadívala na zem. „Nenapadlo mě, že se něco může stát."

Chvíli bylo ticho, ale nakonec se ozvalo Billovo povzdechnutí. „Naštěstí jsi v pořádku a nic se ti nestalo." Vyšel ze dveří. „Příště buď opatrnější."

Nathan mě mlčky doprovázel spletitými chodbami k mému pokoji. V jedné ruce nesl svetr po mé mámě, v druhé nakoupené knihy. Štěně spokojeně cupitalo chodbou a zvědavě čmuchalo ke každým dveřím, které jsme minuli. Když jsme došli k mým dveřím, lehce jsem na něj mlaskla a ono se hned vrátilo zpět a vydalo se zkoumat zákoutí mého pokoje. Nathan odložil svetr a knihy na stůl a já k nim odložila nedotčenou horkou čokoládu.