Gone girl

3. kapitola

Poté, co černovlasý někde za mnou promluvil, kšiltovák a hromotluk Jim se sklopenou hlavou v tichosti opustili místnost. Těžké dveře se s bouchnutím zavřely, někdo zhasl světlo a já se tak ocitla v černočerné tmě. Začala jsem panikařit, ale nemohla jsem nic dělat, protože jsem zůstala přivázaná k židli.

Když jsem se uklidnila, začala jsem přemýšlet. Crumpetová... Něco mi to říkalo. Možná z televizních zpráv? Z novin? Ale proč unesli mě? To ani neví, jak jejich oběť vypadá? A taky jim pořád říkám, že jsem Teelová. Proč bych jim měla lhát?

Nevím, jak dlouho jsem s očima hledíc do tmy přemýšlela, ale nakonec jsem vyčerpáním usnula. Když jsem se zase probudila, necítila jsem se nijak odpočatá. Už jsem ale nebyla přivázaná k židli. Ruce jsem měla rozvázané a choulila jsem se u zdi na holé studené zemi. Bylo mi jasné, že jsem se tam nedostala sama od sebe, ale že pro mě někdo musel dojít a přenést mě tam.

Najednou se z černočerné neprostupné tmy stalo to nejjasnější světlo. Celý strop, všechny panely na něm, se rozsvítily a ty vydávaly řezavě oslepující světlo. Ani jsem si ale nestačila zakrýt oči, abych si ulevila od bolesti, a světla zhasla a znovu mě obklopila tma. Co to mělo znamenat? Sotva si oči přivykly na tmu, světla se opět rozsvítila, aby hned zase zhasla. Z toho jasu mě silně bolely oči. Po nějaké době střídání světla a tmy se přidal i zvuk. Když se svítilo, z reproduktorů se ozýval vysoký frekvenční zvuk, když byla tma, tak pouštěli nízký, hluboký. Bylo to na zbláznění. Oči jsem si kvůli bolesti chtěla vyrvat z očních důlků, zvuk způsoboval příšernou bolest hlavy. Po hodně dlouhé době tohoto mučení jsem skončila na kolenou přimáčknutá u zdi, čelo opřené o chladnou zem, zacpávala jsem si uši a urputně zavírala oči, hlava, jakoby se mi měla rozskočit na miliony kousků.

A naráz bylo ticho. Světla se už nezapnula. Vyčerpaně jsem se skulila na záda. Byla jsem zpocená, a tak mě ledová podlaha po celém těle mrazila. Po obličeji mi stékaly pramínky potu. Konečně jsem povolila i bolestí sevřenou čelist. V puse jsem cítila kovovou chuť od své krve, jak jsem se kousala do tváří.

Zcela nečekaně se ale znovu světla rozsvítila - snad ještě jasněji než předtím, a trhavý zvuk se opět rozezněl celou místností. Bolestí jsem se rozječela a prohnula v zádech. Trvalo to dlouho, mnohem déle než předtím. Když mučení konečně přestalo, celá jsem se klepala. Uši jsem si nepouštěla a i oči jsem nechala zavřené. I tak se slzy bolesti a strachu dostaly ven. I přes zacpané uši jsem ale uslyšela bouchnutí. Otevřela jsem bolavé oči a pustila si uši, abych poslouchala.

V místnosti bylo ticho a tma. Pomalu jsem se posadila, opřela se o zeď a snažila se odpočívat, ale stále jsem zůstávala ve střehu. Na druhém konci místnosti něco spadlo na zem. Znělo to jako něco z plastu. Samo to ale spadnout nemohlo. Někdo tam byl se mnou!

Vyděšeně jsem vytřeštila oči do neprostupné tmy a snažila se splynout se zdí. Pak se ale ozvaly kroky, které se ke mně pomalu, ale jistě přibližovaly. Začala jsem panikařit. Byla jsem vyděšená, byla jsem vyčerpaná. Po čtyřech jsem couvala podél stěny a snažila jsem se od přicházejícího dostat co nejdál. Ten ale sebejistě zamířil přímo za mnou a rychle se přibližoval. Pak jsem zády narazila do další zdi. Byla jsem v rohu místnosti a neměla se kam dál dostat. Rukama jsem šátrala po zemi, po zdech, jestli tam náhodou nenajdu něco, čím bych se mohla rychle přicházející postavě bránit, ale samozřejmě tam nic nebylo. Ten někdo už byl u mě. Kroky se zastavily přímo přede mnou. Ozvalo se krátké šustění a mužský povzdech.

„Tak, teď bys konečně mohla začít spolupracovat, co ty na to?" ozval se hlas černovlasého. Překvapeně jsem vzhlédla do tmy. Neodpovídala jsem. Čekala jsem, co se bude dít. Ozval se jen další povzdech. „No tak, Vivienne. Nemáme na to celý den."

Když jsem zase neodpovídala, slyšela jsem zvuky prozrazující mi, že si kousek ode mě sedá. Pak jsem uviděla světlo. Po předešlých událostech jsem si reflexivně zakryla své citlivé oči, ale pak jsem si uvědomila, že to není to samé záření. Podívala jsem se a svítila na mě fotka z tabletu. Jemná záře v té tmě byla sice velmi výrazná, ale dala se zvládnout. Světlo trochu osvětlovalo i černovlasého, který mě s neutrálním výrazem pečlivě pozoroval. Na krku měl zavěšené brýle pro noční vidění. Tak mě mohl vidět i v té tmě. Očima mi pokynul směrem ke svítícímu tabletu.

Když jsem se zadívala na obrazovku, přes pálení očí a slzy jsem uviděla fotky mě. Byla jsem to já. Já ve škole v jídelně, já, válející se pod stromem u jezera s Tris, já, znuděně vyhlížející ze svého okna v pokoji, já, vzteky rudá a hádající se s otcem před nějakým obchodem. Nechápavě jsem se zadívala na černovlasého.

„Vidíte, kdo jsem. Nejsem nějaká dcerunka bohatého starostlivého tatíčka. Jsem Teelová. Toto je můj otec," ukázala jsem na něj na fotce. „Ten určitě nemá peníze na žádné výkupné. Vsadila bych se, že si ani nevšiml, že nejsem doma."

Černovlasý se zatvářil trochu znuděně. „Ty žiješ u Teelů, ale nejsi Teelová. Jsi Crumpetová. Dcera Williama Crumpeta. Toho obchodníka se zbraněmi. Poslední dobou byl docela často v médiích, možná jsi o něm slyšela. Jeho poslední dodávka zbraní se ztratila někde v Africe." Měl pravdu, jméno mi skutečně bylo povědomé a já jsem si vzpomněla, že jsem o něm četla v novinách. Ale to přece nemůže být pravda, abych byla jeho dcera. Celý život jsem bydlela s otcem. Kam jen mi mé vzpomínky sahají, tam jsem Teelová. Černovlasý viděl zmatek v mé tváři, a tak s povzdechnutím položil tablet na zem. Nechal ho svítit, abych alespoň trochu viděla. Prohrábl si vlasy a zadíval se na mě. „My ti nechceme ublížit." Na to jsem si odfrkla. To už jsem slyšela a to, co se mi dělo, jeho právě proneseným slovům vůbec neodpovídalo. „Opravdu ne. Chceme jen peníze po tvém otci. Pak tě zase pustíme. Ale aby se tak mohlo stát, potřebujeme, abys spolupracovala. Tvá matka byla sice s Teelem, ale podvedla ho s Crumpetem. A pak otěhotněla. Crumpet je tvůj opravdový otec. Jenomže tvá matka tvrdila, že je těhotná s Teelem. Tušila, že se něco stane. A taky věděla, že bys to neměla jednoduché, kdybys byla dcera toho slavného podnikatele. Všichni ti novináři, peníze a moc. Chtěla se o tebe postarat sama, tak tě raději přiznala jako Teelovou. Jenomže když po porodu zemřela, zůstala jsi se svým nevlastním otcem. Crumpet o tobě totiž ani nevěděl. Dozvěděl se, že jsi jeho dcera, až před třemi lety. Od té doby tě nechává tajně hlídat svými bodyguardy. Ale tím na tebe taky přitáhl pozornost. Tak jsme na tebe přišli my," zákeřně se ušklíbnul. „Takže doufám, že teď už budeš spolupracovat," řekl s křivým úsměvem, sebral svůj tablet ze země a vstal. Tablet zhasnul, on si zřejmě nasadil brýle pro noční vidění a bezeslov odešel.

V okamžiku, kdy se za ním s bouchnutím zavřely dveře, se spustilo další kolo mučení světlem a zvukem.