Gone girl

7. kapitola

Z posledních sil jsem se dívala na kšiltováka Clarksona, jak nastavuje stativ a poté kameru. Proč mě teď chtějí zase natáčet? A když jsem v takovém stavu? Za Clarksonovými zády se ve dveřích objevila další postava. Sebejistě vešla do místnosti a já jsem tak mohla poznat černovlasého. Postavil se mezi kameru a Jima a znuděně si založil ruce.

„Nezaplatil," řekl jakoby jen tak. Tázavě jsem se na něj podívala. Snad ten dotaz v mém obličeji byl vidět, neměla jsem sílu mluvit, jen jsem se vysíleně klepala na židli. „Tvůj otec nezaplatil. On a jeho právníci si myslí, že když nám nezaplatí, tak tě stejně pustíme. Ale to se plete. My takoví nejsme." Aha. Tak co teď? Teď mě zabijí? „Mohli jsme tě zabít, ale rozhodli jsme se mu dát ještě jednu šanci," odpověděl na mou nevyřčenou otázku. Ještě jednu šanci? Tohle je ta šance? Pro tentokrát mě nechají žít? „Doufej, že co nejdřív zaplatí." Věř mi, že doufám. Chci odtud pryč... „Jinak máš smůlu." Tu mám přece doteď... Černovlasý kývnul na Clarksona, který zapnul již nachystanou kameru. Na té se objevilo červené světýlko nahrávání. Při pohledu na lesklou černotu čočky kamery se mi dělalo zle. Představovala jsem si za ním mého otce a právníky, kteří nade mnou mávli rukou. Jako by můj život nebyl důležitý.

Hlava se mi motala víc a víc, až se najednou svět začal nořit do tmy. Poslední, co jsem viděla, bylo, jak černovlasý spokojeně přikývnul, a červené světlo kamery zhaslo.

Když jsem se zase probudila, ležela jsem opět ve svém pokoji na své posteli. Byla jsem přikrytá nejen peřinou, ale i hromadou různobarevných dek. Chtěla jsem se posadit, ale tělo mě neposlouchalo. I při nejmenším pokusu o pohyb mi tělem procházela bolest. Nejintenzivnější to bylo na hrudi, břiše a tváři, ale bolest se nevyhýbala ani končetinám. Hlavou mi náhle probleskly myšlenky na to, jak mě Jim mučil. Polila mě hrůza a vztek naráz. Černovlasý to tu celé řídí. On může za to, co se mi stalo. On byl ten, který přikázal, aby mě Jim mučil. A Jim se v tom navíc vyžíval. Při vzpomínce na tu jiskru potěšení v jeho očích mi přejel mráz po zádech.

I přes ostrou bolest krku jsem se opatrně rozhlédla. V mém pokoji jako by se nic nezměnilo. Stále na zdech visely ty samé obrázky, barevné polštáře byly rozházené všude možně a masivní dveře byly stále beznadějně zamknuté. Koutkem oka jsem zaregistrovala pohyb. Instinktivně jsem se přikrčila před možným hrozícím nebezpečím, ale pak jsem poznala Ethana a zase jsem se uvolnila. Ten měl tmavé kruhy pod očima a ve tváři ztrhaný, utrápený výraz.

„Už jsi vzhůru?" zeptal se opatrně a váhavě postupoval směrem k mé posteli. Při pohledu do jeho očí se mi však vybavily vzpomínky na to, jak mě Jim za vlasy vlekl pryč z místnosti a Ethan dělal jakoby nic. Zůstal sedět a ani se nepohnul, nijak mi nepomohl, když jsem trpěla. Nechal svého bratra a jeho poskoky mi takto ublížit a mučit mě. Když došel až k mé posteli, nechtěně jsem se přikrčila a Ethan se zamračil. „Prosím, neboj se mě. Já ti neublížím," řekl nešťastně. Ty ne, ale tvůj bratr ano. Když viděl, že nijak nereaguju, poklekl a díval se mi z očí do očí. „Vivienne, prosím tě," přemlouval mě. „Nemohl jsem nic dělat, nebylo to v mé moci." Na svého bratra mluvit nemůžeš, abys mu rozmluvil, aby mi neubližoval? „A navíc to bylo třeba." Vykulila jsem na něj oči. To si snad dělá srandu? Jak uviděl mé překvapení, uvědomil si, co řekl, a začal mávat rukama. „Ne, tak jsem to nemyslel. Nechtěli jsme tě nějak trestat, nebo něco. Ale ty peníze jsou opravdu potřeba. Crumpet nám je nechtěl dát, museli jsme něco udělat," vysvětloval. „A navíc - podařilo se to." Tázavě jsem na něj zvedla obočí. Mluvit by mě stálo moc energie. Už tak jsem byla vyčerpaná. „Ano, Viv. Peníze by měly být na našem účtu zítra. Potom budeš moc jít domů," usmíval se. Úlevou se mi z překvapených očí vyhrnuly slzy. Ethan mě šťastně vzal za nezraněnou ruku a pevně mě za ni držel. Stisk jsem mu velice ráda opětovala. Nakonec, jak se říká – všechno zlé je k něčemu dobré. Ethan se zvednul a něžně mě políbil na čelo. „Bude to dobré, Viv, věř mi," zašeptal a potom odešel. Usnula jsem hned, jak zaklapnul dveře.