Gone girl

4. kapitola

Netuším, jak dlouho mě ještě mučili. Vím jen, že jsem vždy usnula vyčerpáním. Moc dlouho mě ale nikdy nenechali spát a znovu se spustilo mučení. Zanedlouho jsem byla úplně mimo. Slepě jsem koukala do tmy, v hlavě prázdno.

Jenomže pak se otevřely dveře. Přes přivřené oči kvůli ostrému světlu jsem uviděla siluetu muže, který ke mně přišel. Beze slov mě vzal do náruče a odnesl mě z místnosti. Vyčerpaně jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Příjemně voněl. Já jsem zapáchala potem a stresem, ale jeho vůně mnou celou prostoupila. Voněl mužně a sem tam jsem ucítila vůni připomínající čerstvě nasekané dřevo. Podvědomě jsem se s ním cítila v bezpečí.

Šel dlouhou světlou chodbou, bez známky námahy se se mnou v náručí při chůzi jemně houpal.

„Pane!" ozval se hluboký hlas kousek od nás. „Ukažte, převezmu ji." Nechtěla jsem se vzdálit z bezpečné voňavé náruče, tak jsem slabými prsty sevřela hrubou košili muže, který mě nesl. Cítila jsem, jak ke mně vonící muž shlédl a pak mě v náručí sevřel pevněji.

„V pořádku. Odnesu ji sám. Je to jen kousek." Druhý muž nejspíš přikývl a my jsme pokračovali v cestě. Opatrně jsem vzhlédla nahoru, abych se podívala, kdo mě nese. Nikdy předtím jsem ho ještě neviděla. Byl to asi pětadvacetiletý kluk se stylově rozcuchanými tmavě hnědými vlasy a s jemným strništěm na tváři. Měl výrazné rysy – silnou, hranatou čelist, vysoké lícní kosti, vypadal tak trochu jako nějaký pěkný Rus. Nějak jsem se musela prozradit a kluk na mě opět shlédl. Trochu jsem se mu v náruči přikrčila a s obavami se mu zadívala do zelenohnědých očí. On se na mě však upřímně usmál, od ucha k uchu. „Brý ranko," zamumlal a zase zvedl hlavu. Díval se obezřetně před sebe, jako by za každým rohem mělo číhat nebezpečí.

Nesl mě celkem dlouho, řekla bych, že uplynulo i pět minut, kdy se se mnou v náručí motal v labyrintu chodeb. Předtím říkal, že je to kousek, ale buď si to vymyslel, nebo se mě snažil zmást, abych nedokázala utéct pryč. Když jsme konečně dorazili k cíli, posadil mě na dřevěnou židli v čistě bílé místnosti. To tu mají všechno bílé nebo šedé? V místnosti se nacházela i strohá kovová postel, malý stolek a nízká skříňka. Ven z místnosti vedly dvoje dveře. Jedněmi, těmi většími, jsme sem vešli. Menší šedá dvířka byla zavřená. Kluk nečinně stál opodál a tiše mě sledoval, a tak viděl, kam směřuje můj pohled.

„Tam je koupelna. Chceš se osprchovat?" řekl trochu rozpačitě. Při myšlence na teplou čistou vodu, která by odnesla všechen stres, pot a ulpívající špínu někam pryč, mi naběhla husí kůže. Opatrně jsem kývla a nervózně těkala pohledem mezi dveřmi do vytoužené místnosti, klukem a kusem špinavého oblečení, který jsem měla na sobě. „Tak pojď," přistoupil ke mně s nataženou rukou. Váhavě jsem se jí chytila a kluk mi pomohl se postavit. Nohy se mi klepaly, jak jsem byla slabá. Všechno to mučení a žádné jídlo si na mně vybraly svou daň. Zatočila se mi hlava a v důsledku toho jsem se trochu zakolébala. Kluk mě chytil pevněji, druhou rukou mě jemně objal kolem pasu a vedl do koupelny. Ta byla jak jinak než bílošedá. Nacházel se tam jak sprchový kout, tak vana, záchod, umyvadlo a velké zrcadlo. Když jsem spatřila svůj odraz, vyděsila jsem se. Mastné vlasy se mi lepily na hlavu, měla jsem propadlý obličej, obrovské kruhy pod očima, má pleť měla velmi blízko k odstínům šedé na zdech. Kluk cítil, že jsem v šoku ztuhla, a tak si stoupnul mezi mě a zrcadlo, aby zaměřil mou pozornost na něco jiného. Naskytl se mi tak výborný pohled na jeho široká ramena a silnou hruď. Ten kluk musel v posilovně trávit hodiny.

Chytil okraje dlouhé špinavé košile, co jsem měla na sobě, a začal je tahat nahoru, aby mi pomohl se svléct. S vědomím, že mi na sobě nenechali nic jiného, jsem začala panikařit. Nechtěla jsem, aby mě viděl nahou. S přicházející panikou jsem odtláčela jeho dlaně zase zpátky dolů a křečovitě svírala spodní lem košile. Kluk mě hned pustil a zrudl v tváři.

„Klid, jen klid. Máš pravdu, nechám to na tobě. Počkám venku," a s tím opustil místnost.

Když jsem konečně byla sama, pomalu jsem vydechovala, abych se uklidnila. Vysvlékla jsem se a stoupnula si pod vodu sršící ze sprchy. Za chvilku se kolem mě udělal mlžný opar. Voda a nalezené mýdlo a šampon ze mě odplavily všechnu špínu a trochu jsem se probrala.

V hlavě se mi však začal vytvářet plán. Neztrácela jsem čas a vylezla ze sprchy. Na skříňce vedle umyvadla jsem uviděla nachystané čisté oblečení, hřeben a fén. Fén jsem zastrčila do zásuvky a spustila ho, aby vydával co největší hluk. Snad to bude stačit. Musí.

Kašlala jsem na nějakých sedm let smůly. Smůlu jsem měla už teď tím, že jsem byla na takovém místě v takové situaci. Pěstí jsem několikrát udeřila do zrcadla, až se rozpraskalo na několik kusů. Byla jsem ráda, že se jen rozpraskalo a nevysypalo se z rámu, což by určitě nadělalo víc hluku, než by fén dokázal přehlušit. Opatrně jsem vyjmula jeden velký ostrý střep. Po kloubech prstů mi stékala krev od rozbíjení, ale toho jsem si nevšímala. Oblékla jsem si bílý župan, co visel na věšáku. Trochu jsem si prosušila vlasy, abych mohla ospravedlnit ten fén, strčila si střep do rukávu od županu, zhluboka se nadechla a vešla zpět do místnosti.

Kluk nehnutě seděl na posteli, lokty měl opřené o svá široce roztažená kolena a jen zvedl svůj pohled ze země na mě. Zvedl jeden koutek v úsměvu a omluvně se na mě zadíval. Naboso jsem ho obešla a klekla si na postel šikmo za něj.

„Všechno v pořádku? Promiň, že jsem tě tam začal vysvlíkat, to ode mě nebylo moc sluš..."

Nestihl to ale doříct. Rychle jsem se postavila na kolena, jednou rukou mu přidržela hlavu a druhou mu přiložila ostrý střep ke krku.

„Není všechno v pořádku. Chci jít pryč. A ty mě odsud dostaneš. Jinak jsi skončil," vrčela jsem mu do ucha v návalu adrenalinu a odvahy. Kluk bezbranně zvedl ruce, jakože se vzdává. Zezadu jsem ho kolenem strčila do zad a přinutila ho se tak postavit.

Ale jakmile se postavil, situace se mrknutím oka změnila. Chytil mi zápěstí tak prudce, až jsem bolestí střep pustila, bleskurychle se ke mně otočil a vlastním tělem mě přišpendlil k posteli.

„Co to, sakra, děláš? Kdes to vzala?" vrčel zuřivě a propichoval mě divokýma očima. „Tys rozbila zrcadlo?" Jak rychle jsem nabyla odvahu, tak rychle jsem ji zase pozbyla a byla jsem opět vyděšená. Se slzami v očích jsem mu odkývla jeho otázku.

Kluk si jen vzdychl a slezl ze mě. Posadil se a zády se opřel o kovové čelo postele. „Já vím, že jsi vyděšená, Vivienne. Ale já ti neublížím. Přece jsem tě odtamtud dostal, ne? Z nahrávárny..."

Beznadějně jsem se na něj podívala a tiše se zeptala: „Kdo jsi?"

Kluk mě vzal za ruku a zkoumavě si prohlížel mé rozbité klouby prstů. „Jsem Ethan."

„Já jsem Vivienne," zamumlala jsem zpátky a snažila se mu nedívat do očí.

„To já přece vím, před chvílí jsem tě tak oslovil," zazubil se na mě Ethan. „Počkej tu chvíli." Kam bych asi mohla jít? Ethan vstal, zvedl střep z podlahy a dal si ho do kapsy košile. Přešel ke dveřím a po naťukání dlouhého kódu pro otevření vyklouznul z místnosti. Po chviličce se ozvalo pípnutí a znovu se objevil, tentokrát s lékárničkou v ruce. Neváhal a začal mi ošetřovat zraněnou ruku. „Abys věděla, že mi můžeš věřit, neřeknu na tebe to zrcadlo a ani to... napadení," řekl s malým uchechtnutím na konci a mrkl na mě. „Holka - ty máš ale odvahu. Ale nemáš trénink. Přepralo by tě i malé dítě," smál se a omotával mi dlaň obvazem. Zaraženě jsem ho pozorovala při práci a snažila se nezrudnout při jeho drobném posměchu. Když Ethan dokončil mé ošetřování, sebekritickým pohledem zhodnotil svou práci a vstal. „Přijdu se na tebe podívat zase zítra. Do té doby se, prosím tě, najez, vyspi a snaž se odpočívat. A taky se snaž se zase nedostat do maléru. Ne každý ti odpustí tvoje útoky jako já," zase na mě mrkl a s úsměvem na tváři odešel.