Gone girl

2. kapitola

Crumpetová? Jaká, sakra, Crumpetová? Peníze od otce? Ne od mého, ten peníze nemá, a jestli nějaké má, tak je propije v hospodě s Jennou.

Vyplivla jsem látku, která mi ucpávala ústa. „To musí být omyl!" Snažila jsem se vytrhnout silným rukám, které mi bolestivě svíraly zápěstí, ale nepovolily ani o píď. Naopak mě sevřely ještě víc. „Já nejsem Crumpetová! Já jsem Teelová!" Byla jsem vyděšená, ale i tak jsem ucítila jejich drobné zaváhání. „No tak! Podívejte se na moje doklady! Jsem Vivienne Teelová!" křičela jsem a i přes šátek na očích se mi spustily slzy.

Velké ruce mi prošmátraly kapsy koženkové bundy a v levé kapse našly mou identifikační kartu.

„Je tam Teelová a její fotka," ozval se těžký, váhavý hlas přede mnou.

„Ukaž," ozval se černovlasý. Ozvalo se nějaké šustění a vrzání, jak si doklad předávali. „Hm. Ty můžou být klidně falešné. Kdyby se média dozvěděla, že Crupetova dcera se ožírá na večírcích, měl by z toho stařík Crumpet problém."

„Ale pane..."

„Žádné ale. Dost." Černovlasý tady tomu velí? „Vezmeme ji do Hnízda a pošleme vzkaz Crumpetovi. Jdeme."

Silné ruce se mnou škubnuly směrem k dodávce. „Ne! Ne! Prosím! To je omyl!" křičela jsem a snažila se únoscům vytrhnout.

„Ztiš ji!"

Nejdřív mi i přes mé kopání a bránění se svázali ruce, poté mi opět dali látku přes ústa, tentokrát jako roubík. Slzy mi tekly po tvářích a já jsem se zalykala vzlyky. Zuby jsem byla pevně zakouslá do roubíku, koutky úst mi praskaly od napětí. Ruce mě dostrkaly do dodávky, zvedly mě a doslova hodily na drsnou studenou podlahu. Dveře se zavřely, motor nastartoval. Vzlykala jsem, a obličej vlhký od slz se mi lepila špína z podlahy.

„Jime?" ozval se ženský hlas z předních sedadel. Černovlasý je Jim? Ozvalo se hluboké zabručení nade mnou. Takže Jim je ten hromotluk s rukama jako dvě lopaty. „Pán ti řekl, ať ji ztišíš."

A to bylo taky to poslední, co jsem slyšela. Pak mě tvrdý úder zezadu do hlavy zbavil vědomí.

Když jsem se probrala, seděla jsem na dřevěné židli. Šátek z očí jsem už měla sundaný, ale roubík v puse mi nechali. Místo látky, která mi svazovala ruce, jsem měla tvrdá, težká kovová pouta, která mě pevně držela připoutanou u židle. Seděla jsem v šedé místnosti. Zdi i podlaha byly z betonu, místnost neměla jediné okno, ze stropu svítila ostrá žárovka. Někde za mnou, kam jsem neviděla, se otevřely dveře a dovnitř vstoupily dvě osoby. Byli to dva muži - jeden byl hromotluk a druhý nějaký menší kluk s kšiltovkou naraženou do čela a s kamerou se stativem v ruce. Černovlasý nikde. Hromotluk se opřel o betonovou zeď a kluk nastavil stativ přímo naproti mně. Po chvilce se na kameře rozsvítilo červené světýlko a kluk trochu odstoupil a zvedl hlavu tak, že mu šlo vidět do obličeje. Nemohlo mu být víc než dvacet pět.

„Slečno Crumpetová," oslovil mě kluk s kšiltovkou. „Teď tady natočíme video pro vašeho otce. Řekněte jen, že potřebujete pomoc od tatíčka, že máte strach a podobné kravinky. Pokud vše půjde podle plánu, dáme vám vodu a nějaké to jídlo. Pokud budete hodná, budeme my taky hodní na vás. Rozumíme si?" Kývla jsem. Kluk směrem ke mně pokynul rukou, hromotluk se odlepil od zdi a sundal mi roubík. Měla jsem sucho v ústech a popraskané koutky mě bolely.

„Jsem Teelová, ne Crumpetová," fňukla jsem nejistě s pohledem upřeným na podlaze. Hromotluk mi vlepil facku. Z rozhlasu někde za mnou se ozvalo nesouhlasné zamlaskání. Takže nás tady někdo sleduje. Někdo, kdo to řídí.

„Teelová, Crumpetová - říkejte si, jak chcete. Jen splňte svůj úkol," řekl zase kluk s kšiltkou a hrál si se zoomem kamery jakoby nic. „Tak to pojďme zkusit. Jime, ustup." Ten obr je ten Jim z dodávky? „Začněte," pokynul mi kšiltovák.

Zahleděla jsem se do čočky kamery a trochu se zamračila. Co mám říct? To, co chtějí? Kšiltovák mi pokynul rukou, že mám začít.

„Ehm... Jmenuji se Vivienne Teelová a..."

„Znovu. Nedělej z nás blbce, Crumpetová," přerušil mě netrpělivě.

Nervózně jsem očima tikala z kšiltováka na hromotluka Jima a na lesklé oko kamery. Čekala jsem další facku za své příjmení, ale hromotluk se držel bokem a opřený o zeď a koukající někam za mě znuděně přežvykoval žvýkačku.

„Jme- Jmenuji se Vivienne Crumpetová," šeptala jsem slabým hlasem. Byla jsem vyděšená, unavená, psychicky na dně. Kšiltovák si nešťastně povzdychl a přišel ke mně. Opřel se mi rukama o kolena a svůj obličej přiblížil k mému.

„Kotě, jestli se chceš mít dobře, udělej, co ti říkáme. Jen natočíme toto video. Zbytek práce je pak na nás. Ty se tu budeš mít jako v bavlnce a až tatík zaplatí, půjdeš zase domů, kapišto?" Hleděli jsme si do očí, mé hnědozelené proti jeho tmavě hnědým. Po chvilce znovu nešťastně vzdechl, otočil se a vrátil se ke kameře. „Jedeme."

Rozhlížela jsem se po místnosti a hledala nějaký únikový východ nebo nějakou pomoc. Bohužel, nikde nic. Zkusmo jsem trhla pouty, ale ty nepovolily a dál mě pevně držely.

„Ale to je opravdu omyl! Jsem Teelová z New Orleans. Můj otec řídí kamion a opijí se v hospodě. Nemá žádné peníze na vyplácaní výkupného." Bojovala jsem za svou pravdu z posledních sil. Bohužel, než jsem se nadála, na tváři mi dopadla další facka od Jima.

„Je to pravda! Podívejte se na mě!" a se slzama v očích jsem ukázala bradou na mé nezrovnavmódě oblečení. „Proč bych lhala?" Hromotluk Jim nechal mou otázku bez odpovědi. Vzteky rudý v obličeji a s tepající žílou na čele, mě nasupeně chytil za vlasy a zaklonil mi hlavu. Na obličeji jsem cítila jeho teplý smrdutý dech. V tom okamžiku se ale za mnou otevřely dveře a dovnitř někdo vstoupil. Někdo, kdo Jima přinutil zvednou pohled, během vteřiny zblednout, pustit mě a rychle se narovnat. Pak se potupně zadíval na podlahu a odstoupil zase ke zdi. Nově příchozí zůstal za mými zády skrytý před mým pohledem.

„Znovu!" zazněl další netrpělivý příkaz od kšiltováka. I jemu se trochu nervózně klepaly ruce.

„Moje jméno je Vivienne Teelová a unesli mě. Prosím, pomozte mi někdo!" zakřičela jsem, oči pevně zavřené. Kolem mě najednou bylo ticho. Podívala jsem se na kšiltováka, ten se díval za mě. Pak v tichosti vypnul kameru a sbalil si své věci. Hromotluk Jim stranou nasupeně svíral pěsti a tuhla mu čelist. Nic ale neudělal a poslušně dále stál u zdi.

Najednou se za mnou ozval známý hlas.

„Nahrajeme jen video, zvuk doladíme sami."

Černovlasý!