Gone girl

8. kapitola

„Tris, o co jde? Co se stalo?" ptala jsem se kamarádky zmateně. „Kde to jsem?"

Tris, doktor i v rohu stojící otec se nechápavě zamračili. „Doufali jsme, že to nám řeknete vy, slečno Teelová," mumlal doktor přes masku na obličeji. „Co si vybavujete jako poslední?"

Zamyslela jsem se. „Byli jsme s Tris u ohně. Slavili jsme její narozeniny, Tris se bavila s ostatními. A... pili jsme pivo," začervenala jsem se studem, protože jsem nás s Tris udala za nelegální pití alkoholu, na které jsme zatím neměly ten správný věk. Po očku jsem koukla na otce v rohu místnosti, ale ten nejevil žádné známky hněvu nebo něčeho podobného. Koukal do podlahy a křivě se usmíval. „Asi jsme to s tím pitím trochu přehnaly, když jsem skončila v nemocnici," zasmála jsem se, ale smích mě rychle přešel, jakmile jsem bolestí sykla, když mě palčivě rozbolel celý hrudník a břicho. Nechápavě jsem na sebe pohlédla. Nejdříve jsem uviděla své ruce, které byly pokryté pestrou škálou barev od modřin, poté jsem si všimla hojících se hlubokých ran. Rychle jsem si uvědomila, že podobně na tom bude zbytek mého bolavého těla.

„Co se dělo poté, slečno Teelová?" vyptával se doktor a ignoroval přiznání o alkoholu.

„Seděla jsem na kmenu u ohně. Dál už si nepamatuju nic kromě světla." Doktor vypadal mou odpovědí trochu zklamaně. „Co se stalo? Proč jsem tak zmlácená?" nedalo mi a vyzvídala jsem dál.

„Vivienne," začal otec, který se konečně odlepil z rohu místnosti a přistoupil k mé posteli. Nijak se mě však nedotknul, ani neprojevil nějaký cit „Ty jsi zmizela." Vykulila jsem oči překvapením, ale hned nato jsem se nevěřícně uchechtla. To určitě. Copak natáčíme film v Hollywoodu?

„Viv," ozvala se kamarádka a něžně mě uchopila za ruku. Když jsem na ni pohlédla, měla vážnou tvář a slzy na krajíčku. „Byla jsi pryč tři týdny."

„Cože?"

„Je to pravda. Opravdu. Večer na mých narozeninách jsi se ztratila. Tančila jsem, a když jsem se otočila, že tě znovu zkusím přinutit jít tančit se mnou, tak už jsi nikde nebyla. Tu noc nikdo z nás nespal, všichni jsme tě hledali. V lese, u jezera, dokonce i vyslali potápěče, aby prozkoumali hlubiny jezera, jestli ses neutopila. Bylo to hrozné. Naposledy tě viděli s nějakým černovlasým týpkem u jezera." Její slzy se už neudržely a spustily se po její tváři. V tom okamžiku po mně Tris zase skočila a objímala mě kolem krku, jako bych jí měla zase zmizet. Bolestí jsem tiše skučela, ale mou hlavu zastínily myšlenky na to, co Tris řekla.

Černovlasý kluk. Černé vlasy. Něco mi to připomínalo, bylo to povědomé. Jako kdybych už to měla na jazyku a stačilo se jen vymáčknout. Ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, černovlasý kluk zůstal jen jakýmsi déjà vu.

„To, že jsme tě viděli naposledy ten večer, není pravda," vrátil se ke svému slovu otec. Nechápavě jsem na něj pohlédla. Teď už měl v obličeji tvrdý výraz. „Byla jsi v televizi, a ne jednou." To je snad normální, u pohřešovaného, ne? „Tví únosci vysílali videa ze tvého mučení, a tak se snažili získat výkupné." Tak od toho mě bolí celé tělo.

„Viv, to bylo příšerné, neumíš si to představit." Hned, jakmile to řekla si uvědomila, že jsem si to možná nebyla schopná představit, ale že jsem to přímo zažila, i když jsem na to neměla jedinou vzpomínku.

„Slečno Teelová, to, že si mučení nepamatujete, je normální. Vypadá to na klasický posttraumatický syndrom. Za pár dní se dost možná rozpomenete a budete schopna poskytnout policii detailní informace o vašem únosu a hlavně o únoscích," skočil jim do řeči doktor.

„Stejně ale to výkupné dostali, že? Získali jste na něj peníze. Jinak bych tu nebyla," vrátila jsem se k podstatě videí, proč vlastně vznikly. V tu ránu všichni začali zírat do podlahy. Zmateně jsem přeskakovala pohledem z jednoho na druhého, ale nikdo se k odpovědi neměl. Nakonec zvedl pohled otec. „Výkupné zaplatil tvůj otec." Páni, kde sehnal peníze na výkupné? Řízením kamionu nejspíš ne. Že by úvěr? Nebo snad vykradl banku? „Tvůj biologický otec, ne já."

Počkat. Cože?

Koutkem oka jsem si všimla, jak doktoru pobídnul Tris, a v tichosti spolu opoustili místnost. Než jsem se stihla zeptat, otec, nebo jak mu mám říkat, pokračoval. „Jsi dcerou Williama Crumpeta," řekl zahořkle. „On zaplatil to výkupné, na něj byl celý ten únos směřovaný. To všechno taky znamená, že nejsi má dcera."

„Jak je to možné? Vy jste mě s mámou adoptovali, když se mě on vzdal?" snažila jsem se najít řešení.

„Tvá matka mě s ním podvedla," vyhrkl nasupeně. Zaraženě jsem na něj hleděla, neschopná slova. Zhluboka se nadechnul, jako by měl na srdci něco strašně těžkého. „Takže – už tě u mě nechci vidět. Nejsi má dcera, nemám povinnost se o tebe dál starat. S Jennou už čekáme vlastní rodinu, nemáme čas, prostor ani finance se starat o někoho dalšího. Věci už máš zabalené a uschované u Tris." S tvrdým pohledem couval od mé postele ke dveřím. „Dělej si, co chceš, ty... Crumpetová. Sbohem." Crumpetová. Zase ten pocit známosti, no, neměla jsem čas se tím zaobírat. Než jsem však stačila cokoli říct, otec bleskově zmizel z místnosti a já se tak ocitla sama. Bez domova, bez rodiny, bez paměti.

Po dvou dnech v nemocnici mě propustili. Tris neváhala ani vteřinu a nabídla mi, že u ní můžu bydlet. Její rodiče často obchodně cestují po celé zemi a ona tak má k dispozici celý prázdný dům.

Společně jsme seděly u ní v pokoji na podlaze, mezi námi stála napůl vyjedená miska se slanými tyčinkami. Tris jich několik popadla a naráz je začala zamyšleně chroupat. Zrovna jsme rozebíraly otcova slova. „Víš, co si myslím?" začala mluvit s plnou pusou. „Že to dítě stejně nebude jeho. Ta blbka Jenna ho beztak podvedla s nějakým slizounem z hospod, ve kterých celé dny vysedává! To by jí tak bylo podobné! A Teel by zakusil, jak funguje karma, když tě tak bezcitně vyhodil," dumala zamračeně. Nešťastně jsem se zasmála. Nebýt Tris, byl by ze mě byl bezdomovec.

„Tris, ještě jednou ti moc děkuju, že tu můžu pár dní zůstat. Co já bych bez tebe dělala..."

„Viv, to nestojí za řeč," mrkla na mě jedním okem vesele. „Můžeš tu být, jak jen dlouho chceš." Když viděla, že jsem k tomu měla námitky, rychle se naklonila a hravě mi přikryla otevírající pusu jedním prstem. „Šššš... Ale jestli se mi chceš opravdu odvděčit, budeš pro mě muset něco udělat." Překvapeně jsem zvedla obočí. S jedním prstem stále na mých rtech se přiblížila svým obličejem k mému. „Viv, musíš nám dolů zajít pro pití. Mně se tam nechce, jsem líná," řekla a rozesmála se, až se svalila na záda na podlahu, a se smíchem si cpala další slané tyčinky do pusy.

Povzdechla jsem, ale s úsměvem jsem vstala a šla po schodech do kuchyně, která byla v přízemí. Z lednice jsem vytáhla velký džbán plný ledové vody, který se chladem orosil, a nakrájela do něj na kolečka citron. Vtom zazvonil zvonek u dveří.

Zvedla jsem hlavu směrem do patra, ale nic nenaznačovalo, že by Tris zvonek zaslechla. Dokonce jsem uslyšela tiché dunění hudby, kterou nejspíše pustila v pokoji.

S úsměvem jsem otevřela dveře dokořán. Za nimi stál hromotluk jako hora. „Vivienne, po tom, co se ti stalo, bys neměla jen tak otevírat dveře," řekl.