Gone girl

10. kapitola

Ze snu mě probudilo naléhavé „Vivienne!" těsně u mé hlavy. S cuknutím jsem vytřeštila oči a zase si je rychle zakryla dlaněmi kvůli ostrému světlu všude kolem.

„Vivienne, vstávejte, musíte na snídani," ozval se znovu ten naléhavý, ale zároveň otrávený hlas. Mžourala jsem do jasné záře a uviděla jsem neznámého kluka u mé postele. Počkat, to není moje postel. A ani to není postel u Tris. Byla jsem v úplně cizím pokoji.

A najednou jsem se vzpamatovala. Takže to nebyl sen. Opravdu jsem bydlela v paláci.

„No tak!" zabručel netrpělivě Nathan.

„Ehm... Nathane... Dobře, už jdu..." zamumlala jsem a se zívnutím se posadila.

„Vivienne, vy jste spala v tomto?" se znechucením zkřiveným obličejem kývl na mé oblečení z předchozího dne, které na mně vypadalo, jako by ho sežvýkala kráva. Raději jsem mu neodpověděla a jen pokrčila rameny. „Běžte se osprchovat a poté si vyberte něco čistého na sebe. Počkám na vás na chodbě."

„Nathane?" ozvala jsem se ještě, když už byl skoro ze dveří pryč. S hlubokým nádechem se otočil a hlavou mi pokynul, ať pokračuju. „Říkej mi Viv..."

„Viv? Co to je za jméno?" zeptal se a podivně se mu zablesklo v očích.

„Prostě mi tak říkej. Prosím..." nejistě jsem zabořila pohled na špičky svých nohou.

„Jak krásné jméno a ona ho tak znetvoří." Jako bych to už slyšela... Překvapeně jsem zpátky k němu zvedla oči a dřív, než za sebou zavřel dveře, jsem stačila zahlédnout jeho pobavený úsměv.

Šatna byla neuvěřitelná, sen snad každé holky. Byla velká asi jako můj starý pokoj, plná všemožných šatů, kabátů, sukní, ale i kalhot, vest, outdoorových bund. Tři dlouhé police od země zabíraly boty – kvanta lodiček, tenisky, dokonce i pár gumáků. Bylo tam zkrátka naprosto vše, co bych kdy mohla potřebovat. Já jsem se však kvůli snídani nehodlala nijak fintit, a tak jsem zvolila jednoduché černé kraťasy a bílé tričko, z botníku vybrala nejobyčejnější černé plátěnky. Vše jako zázrakem v mé velikosti. Z šuplíků jsem vytáhla čisté spodní prádlo a všechno, co jsem si vybrala, jsem se snažila pobrat pod paží a vydala se hledat koupelnu.

Když jsem ji našla, málem mi údivem spadla brada. Já bych to nenazývala koupelnou, to spíš byly menší lázně. Chvíli jsem uvažovala nad nádhernou, samostatně stojící vanou, ale když se na mě čeká se snídaní, bude lepší volbou sprcha.

Když se na mě spustila teplá voda, celé tělo se mi náhle uvolnilo. Co má ten Nathan se mnou za problém? Je ze mě neustále otrávený, jako kdybych mu zkazila celý život... A to od prvního okamžiku, co mě uviděl. Nevěřím, že by ho Bill najal jako mého osobního strážce a rádoby kamaráda, když se tváří pořád tak kysele.

Vzdálené netrpělivé bouchání na dveře mé ložnice mě vytrhlo z přemýšlení. My o vlku...

Rychle jsem dokončila sprchování, oblékla se, rychle si vyčistila zuby a konečně se cítící jako člověk dorazila za Nathanem. Ten naoko napomínavě pohlédl na hodinky a vydal se změtí chodeb.

Ve chvíli, kdy jsem zrovna přemýšlela nad tím, že už opravdu nikdy netrefím zpět do svého pokoje, Nathan naráz zastavil, až jsem do něj málem vrazila. Elegantně ustoupil bokem a otevřel mi bílé staré dveře. Vstoupila jsem do jídelny. V této místnosti se určitě nejen snídalo, ale daly by se i pořádat svatby, večírky nebo nějaké obchodní schůzky. Celé místnosti dominoval křišťálový lustr zavěšený nad dlouhým stolem se spoustou židlí. Až na konci stolu někdo seděl a četl si noviny.