Životní hra

8.

Na okamžik zůstal stát jako opařený. Červený dým, vypadající jako velmi hustá mlha, vznášející se v okolí onoho strach nahánějícího stvoření, vyplnil prostor všude kolem. Zdálo se, jako by duch, stále zužující mezeru mezi sebou a Markem, ještě nabýval svých sil, možná právě díky velmi blízké přítomnosti hocha v modrém. Plynná látka v některých místech nabyla ještě větší koncentrace, tak moc, že přes ni téměř nebylo možno hledět na druhou stranu.

Dříve žluté, dosti výrazné body, které se nyní nacházely za červenou oponou, připomínaly spíše oranžové, lehce přehlédnutelné tečky. Zároveň byla ve vzduchu cítit velmi příjemná aromatická vůně, která měla za následek to, že stoupla Márovi do hlavy a zamlžila mu mozek. Zíral do temně modrých, ba až černých očí, ve kterých se zračila nedočkavost a až nevylíčitelná touha. Možná právě díky vypjaté atmosféře, či nějakému duchovu triku, nebyl schopen uhnout očima.

Duch se nacházel čím dál blíže. Ve chvíli, kdy už byl v těsné blízkosti mladíka se začala na jeho obličeji rozestupovat tenká čárka a Markovým vystrašeným očím se naskytl pohled na duchova otevřená ústa připravená pohltit nemalé sousto. Duch si v tuto chvíli se vším počínal velmi rozvážně, a tak pomaličku, jak to jen šlo, jako by si chtěl co nejvíce vychutnat pohled na bezbranného hocha nehnutě stojícího před ním. Zdálo se, že si je stoprocentně jistý, že už mu mladý muž nemůže žádným způsobem uniknout. V ten moment, jako by se Marek probral ze sna a uvědomil si, že musí něco udělat nebo s ním bude opravdu zle.

Marek musel vynaložit mnohem více úsilí než za normálních okolností, aby byl schopen nadzdvihnout jednu nohu nad zem a posunout ji kousek zpátky, za sebe. Poté následovala i ta druhá, a pak znovu, a tak Marek postupně couval a vzdaloval se od stvoření, které se ho pokoušelo vyřadit ze hry. Jakmile si byl jist, že je již dost daleko, otočil se a běžel rovnou za nosem, za svými zády však stále slyšel duchovo skučení a věděl, že se za ním červeně zbarvená postava pohybuje a snaží se s ním držet krok.

Zanedlouho se dostal zpět na křižovatku. Po jeho levé ruce byla cesta, kterou dříve přišel, nyní se bez jakéhokoli rozmýšlení vydal rovně. Za postupně doznívajících zvuků, které někde za ním vyluzoval onen červený duch, běžel jako s větrem o závod. Neohlížel se, ba ani nezastavil, když cestou nesebral nějaké body.

,,Ale, co by se vlastně stalo, kdyby mě přece jen chytil?“ přemítal, když procházel již volnějším tempem další chodbou. ,,Je nějaká možnost nové hry? Nebo bych se prostě ocitl zpátky doma? Nebo by mně ten duch jednoduše za...?“ nedokázal dokončit větu, protože se s ní doposud nedokázal smířit. Nedovedl si představit, že by jeho život skončil někde neznámo kde, aniž by si toho kdokoli všimnul. Zjistit, co mu duch provede, si ale netroufal, za tuto nerozvážnou zkoušku by mohl pěkně draze zaplatit.

,,A co mě vlastně čeká za těmi dveřmi, které mají sloužit k východu? Snad cesta přímo ven... ale, co když nikoli?“ žádný pohádkový děda Vševěda ani obyčejný člověk, který by mu byl schopen dát odpověď alespoň na jednu zvídavou otázku, však nikde nebyl.

,,Co když už nikdy nepatřím svou rodinu?“ napadlo hráče posléze. Až teď, když byl uvězněn v bludišti a doslova usiloval o svůj holý život, zjišťoval, jak moc mu někteří lidé chybějí, jakým způsobem nemalý počet lidí nenávratně vstoupil do jeho života, jak si spoustu lidí dokázalo najít místo v jeho srdci. Přemýšlel, co teď asi dělá jeho milovaná sestřička. Během dětství ji docela často škádlil, ale přesto k ní choval svou sourozeneckou lásku, měl ji rád. I když si to doposud zcela neuvědomoval, nedopustil by, aby jí někdo ublížil.

Vzpomněl si na spoustu kamarádů, bývalých spolužáků a fanoušků, které poznal na nějaké akci nebo na ty, kteří ho pozdravili jen tak na ulici. Věděl, že nikdy nezapomene na své spolupracovníky a zároveň internetové kamarády. Byl rád za všechny zkušenosti, které díky YouTube získal a v tuto chvíli už byl z velké části smířený s tím, že to, co bylo dříve se už asi zpátky do svých původních kolejí nevrátí.

Marek ale pokračoval dál černými chodbami a stále rozjímal nad svým životem. Míjel křižovatky jednu za druhou, a jakmile zaslechl nebo dokonce v dáli spatřil nějakého ducha, raději se mu obloukem vyhnul a zašel do zcela jiné chodby, v které žádná barevná příšera nesídlila. Poskakoval po žlutých tlačítkách na zemi, a přestože nyní znal riziko této hry, pořád si ji užíval, jak to jen dovedl.