Životní hra

2.

Přetrvávající zlost a napětí pomaličku začaly vyprchávat. Marek seděl na posteli. Nedbal zvuku, který oznamoval novou příchozí zprávu, vycházejícího z telefonu, položeného na matraci jen pár centimetrů od něj. Přemítal, jestli to s tím kopnutím nepřehnal, sice jeho počítač nefungoval vždy přesně podle jeho představ, nějaké drobné nedostatky by se daly nalézt, ale přece jen byl dost dobrý, a přestože pracoval z pohodlí domova a zaměstnání mu vydělávalo celkem slušnou částku, na nový by v tuto chvíli peníze asi nesehnal. Doufal, že se mu ho podaří nastartovat, ale vyzkoušet to se zatím neodvážil. Místo toho se rozhodl provětrat svou milovanou motorku. Stejně v tuto chvíli neměl náladu pouštět se do čehokoli jiného...

Oblečený do zcela padnoucí motorkářské kombinézy s přilbou v ruce vyšel ze svého bytu, nastoupil na vozidlo zaparkované jen několik metrů vedle, nasadil si helmu na hlavu a nastartoval motor, jehož řev se šířil po téměř celé ulici.

Už od okamžiku, kdy úplně poprvé ve svém životě zasunul klíčky do zapalování, se vždy, při každé nové jízdé, ocital ve svém vlastním živlu. Projížka na motorce byla jeho jediná vždy úspěšná metoda, jak si vyčistit hlavu, v klidu si popřemýšlet o věcech, na které si jindy nenašel čas, odreagovat se, případně si odpočinout od každodenních starostí.

Jak se tak projížděl poklidným městem, téměř nic kolem sebe nevnímal, pouze silnici a značky před sebou a silný vítr, vanoucí opačný směrem, než kterým se motorkář pohyboval. Nevěděl, kam směřuje, jezdil nejen napříč městem, sem a tam, ale doputoval i mimo jeho hranice na téměř nepoužívanou silnici, kde přidal plyn a řítil se s větrem o závod neznámo kam. Po nějaké chvíli, kdy si uvědomil, že slunce již pro dnešek opouští oblohu a střídají ho hvězdy společně se zářivým měsícem v úplňku, zastavil a očima si vychutnával pohled na město, vypadající jako na dlani. Napadlo ho, že si dá na pár dní volno od internetové sítě YouTube, také s přihlédnutím na to, jak dopadlo dnešní natáčení. Byl si jist, že to fanoušci přečkají a snad i pochopí. Rozhodl se vyfotit selfie se zapadajícím oranžovým kotoučem, doprovázeným mráčky s nádechem růžové barvy, za obzor. Fotografii plánoval sdílet na Instagramu a připsat k ní popisek o nastávající krátké pauze. Jenže to by nesměl zapomenout telefon ve svém pokoji. Tak pouze nasedl na motorku a vyrazil zpět ke svému domovu.

Sotva dorazil do svého bytu, sedl si k počítači, aby mohl napsat zprávu o budoucí neaktivitě. Prvně se ještě chtěl podívat na komentáře pod posledním publikovaným videem a na některé třeba odpovědět, nejdříve však musel zapnout samotný počítač. Opatrně stisknul tlačítko na trošku promáčknuté počítačové skříni a vyčkával, zda se jeho dlouhodobý spolupracovník rozchodí. Jak byl nadšen, když se na monitoru zobrazilo přihlášení do systému a po necelé minutě již do vyhledávače zadával adresu YouTube a ihned nato se přihlašoval na svůj účet. Po stisknutí klávesy enter ale zůstal s nechápavým výrazem hledět na obrazovku před sebou.