Životní hra

4.

Bezmála tisíc videí... Na sta tisíce fanoušků a odběratelů... Všichni ti lidé, které vídal v komentářích... Nesčetné množství osob, které díky tomu poznal... Dny strávené hraním a zároveň natáčením her... Hodiny před kamerou... Ta spousta času, během kterého se zabýval úpravou natočeného materiálu... To všechno, a ještě mnoho dalšího se najednou ztratilo někam do nedohledna.

,,A já už to nikdy nenaleznu. Ten účet nelze získat zpátky,“ vyřkl nahlas poslední myšlenky, zatímco mu postupně docházely důsledky, které již nešlo žádným způsobem vyvrátit.

,,Je konec. Konec. Konec!“ zlomil se mu hlas. Bylo to už dlouho, co posledně plakal, ale nyní nemohl zadržet slzy. Jeho krásné modré oči se zalévaly slanými potůčky.

Seděl na svém křesle s hlavou položenou na opěradle, své skelné oči upíral na monitor, ale nevnímal ho, hleděl kamsi do nekonečna. Jeho myšlenky byly obtěžkány spoustou otázek. Nevěděl, co se to kolem něj děje, ani proč.

Po nějaké době, kdy počítač už dávno přešel do úsporného režimu, si roztřesenými prsty setřel z obličeje všechny slzy, vstal a odebral se do postele.

Převaloval se ze strany na stranu, fakt, že nedobrovolně skončil s YouTube mu však nedal spát. Nevěděl, co teď bude dělat, všechny jeho příjmy byly velice úzce spojeny s natáčením. V tuto chvíli poprvé ocenil, že se školou neskončil ještě před maturitou. Doufal, že někde, nejlépe v blízkosti, shánějí zaměstnance na místo programátora, docela by se mu to v této situaci hodilo.

,,Nervičky, nervičky...“ začal si najednou polohlasně zpívat část známé vánoční písničky, jejíž slova si jednoho dne přetvořil na vlastní verzi. ,,Kdopak je má zas? Marrr... Marrr...“ snažil se zpívat dále, ale nešlo mu to. Z nějakého důvodu nemohl vyslovit svoji vlastní přezdívku, která se za ta léta stala jeho druhým jménem. Zkoušel to stále znovu, ale pokaždé bez úspěchu.

,,Zvláštní, že by to všechno mělo co dělat s Marr...“ připadalo mu, jako kdyby někdo odstranil jeho krycí jméno a všechno s ním spojené.

Přestože ani na minutu neusnul, vstal z postele a se skleničkou vody, pro kterou se stavil v kuchyni, se opět usadil k počítači. Chtěl si zahrát nějakou pohodovou hru, u které by si odpočinul a alespoň na okamžik se odreagoval. Vyhledal úplně první hru, která mu přišla na mysl. Stiskl tlačítko play a jako žlutý Pacman se snažil sesbírat co nejvíce bodů, aniž by ho chytil některý z duchů.