Životní hra

9.

Postupoval rovně jednou velmi dlouhou chodbou. Nešlo dohlédnout jejího konce, ba dokonce se zdálo, že ani nikde nekončí. Koutkem oka vzhlédl ke stropu, aby mohl zkontrolovat počet sebraných bodů. Jakmile spatřil pětimístné číslo, na tváři se mu objevil spokojený výraz. Krok za krokem procházel dále, žádnou křižovatku ale nepotkal. Místo toho v dáli spatřil obyčejné dřevěné dveře. V bílé záři oslnivého světla však toto místo vypadalo vskutku velkolepě.

Zírajíc na dveře, jejichž klika se nacházela na dosah ruky, pouhý kousek před ním, stlačil úplně poslední tlačítko na zemi, které na rozdíl od ostatních mnohem intenzivněji svítilo, takže jej jen tak nešlo přehlédnout. Mohl očekávat, že se po jeho zamáčknutí spustí nějaká veselá melodie, která by oslavovala zdárné dokončení celé hry, která by zhmotnila jeho vítězství. Místo toho se však chodbou rozlehl jeho vlastní hlas. V tu chvíli si vzpomněl na staré dobré časy, kdy stříhal svá vlastní videa a ve sluchátkách poslouchal sestříhanou audio stopu, na které povětšinou nebyl nahrán pouze jeho hlas, ale i také hlasy jeho kamarádů.

Přestože to vypadalo, jako by někdo spustil část některého z jeho videí, Markovi to v danou chvíli, když tyto úryvky poslouchal, nepřipomínalo onu pravidelnou rutinu. Bylo to něco jiného.

...

,,To si ze mě děláš srandu! Jak to udělal? Tohle prostě neni možný! Já už to fakt hrát nebudu!“

,,Hádám, tě zase nevypnuli? Ale neboj, máme ještě vejce.“

,,Marwe, v pohodě? Vždyť je to jen hra.“

,,Podvodníček jeden! Že já sem kdy tu hru začínal hrát! Člověk má před nickem YouTubera a hned po něm všichni jdou! Kéž bych nikdy nezačal natáčet!“

...

,,Už toho mám fakt dost. Jak to, že mi dneska nic nejde? Máš štěstí, že nejsem v tvojí blízkosti a věř, že kdybych tak stál vedle tebe, to bych ti teprve ukázal, co dovedu!“

...

Přestože byl celý proslov vzat z kontextu, Markovi se přesně vybavily momenty jeho života, kdy všechna slova, která před chvílí opětovaně zazněla, vyřkl. Věděl, že zrovna tyto úseky nebyly vybrány jen tak pro nic za nic. Věděl, že tato slova byla více než úzce spojena s jeho přenesením do hry. Bodlo ho u srdce, že se dříve nedovedl více ovládat.

,,Za starých dobrých časů, a přitom to není tak dávno... Není to tak dlouho, co jsem si to všechno pokazil... Snad se konečně dostanu ven a alespoň něco málo bude jako dříve...“ pronesl a natáhl ruku ke klice.

Po pár vteřinách naprostého ticha za ní opatrně vzal. Ozval se zvuk zámku. Poté zaskřípaly panty dveří. Jediným krokem překročil práh a ocitl se ve svém pokoji. S přimhouřenýma očima sledoval sluneční paprsky, které skrze okno dopadaly na plastový parapet. Během chvil strávených v tmavých chodbách osvícených pouze světlem, jehož původci byly jenom žárovky a diody, téměř zapomněl, jak krásné je sluneční světlo. Nemohl uvěřit, že je to pravda, že se konečně dostal z onoho temného bludiště zpátky do světa, zpátky do reality.

Celá ta hra v něm však zanechala velmi silné vzpomínky a jistým způsobem i změnila Markův přístup k některým životním situacím. Uvědomil si spoustu věcí, které dříve zanedbával. Nyní nechápal, jak mohl být tak slepý, jak mohl jiné lidi nebo věci bez většího zájmu přehlížet, přestože byli nezbytnou součástí jeho života. Věděl, že chce začít znovu. Již teď měl plány s novým YouTube kanálem, který si hodlal založit, místo toho smazaného. Chtěl také napsat rodičům a zavolat své sestřičce a vylíčit jí, jak moc je rád, že je jeho sestrou, že spolu strávili krásné nezapomenutelné dětství, za jejich úžasný sourozenecký vztah, že by ji za nic na světě nevyměnil.

Už vycházel směrem ke svému pracovnímu stolu s počítačovou soupravou, na kterém měl položený svůj mobil, když loktem narazil do něčeho za sebou. Pak už jen slyšel přibouchnutí dveří. Se vzpomínkou na začátek hry, kdy byl v první chodbě se otočil. Nyní však spatřil pouze svoji šatní skříň. Se zatajeným dechem ji otevřel. Uvnitř se nacházelo pouze oblečení, žádný tajemný vchod nebyl k nalezení. Jedna věc mu však padla do oka, spatřil úhledně složený modrý plášť. Sklopil zrak a shledal, že jeho hrdinský kostým, který měl celou dobu oblečený, zmizel, místo něho ho vystřídaly obyčejné tepláky a triko. Nakonec vzal jemnou modrou látku pláště mezi prsty a přemýšlel, jestli na otázku, jakým způsobem se do hry dostal a jak to celé bylo možné, někdy dostane odpověď.

Po krátkém rozjímání nad onou hrou, která mu doslova změnila život, si pláštík, jako nějaký velmi vzácný poklad, schoval do skříně. Zůstal pro něj hmatatelným důkazem cesty, která ho přivedla k nesmírné vděčnosti za jeho jedinečný život.