Chceš půjčit deštník?

Čas se přiznat

To je prostě nádhera..
Jsme na nejvyšším kopci Magnolie, takže vidíme celé město a velkou část noční oblohy. Hvězdy nad našimi hlavami svítí v nejrůznějších tvarech souhvězdí. Z malých domů jdou vidět světla, někde už dělají malé ohňostroje.
Sedím na teplé dece, uprostřed ní je koš s jídlem.
" Tak jak se ti to líbí?" Uslyším hlas za sebou. " Nejhezčí místo co jsem kdy viděla!" Naznačím radost v odpovědi. Po šustivém sněhu na dece, si sedne vedle mě. " O tomhle místě nikomu neříkej... Je to tajemství..." zašeptá vtipně výhrůžným hlasem. Kývnu hlavou pro souhlas. Otevřu pletený košík, uvnitř najdu spousta zajímavého jídla a dětské šampaňské. Okamžitě popadnu jahodový zákusek. Jak ho ochutnám, rozpadne se na jazyku. Moje chuťové pohárky jsou spokojené. " Kdo to všechno upekl?" Rozhodně to on nebude. " Mira, já vařit nemusím. Když jsem to posledně zkoušel, tak jsem omylem vyhořil polovinu kuchyně." Oba se zasmějeme. Vsadím se, že usnul při pečení. " Nó, já umím vařit, a to moc dobře!" Hned se mi objeví úsměv na tváři, jak si vzpomenu na maminku co mě učila vařit. " Jseš v pohodě?" " Huh?" Jsem... myslím. " Vypadáš smutně.." přestane se usmívat, místo toho se objeví jeho smutná stránka. Teď je čas mu to říct. Kdo jsem. Není cesta zpátky, ale dál. Nesmím dopustit  držet to tajemství navěky věků. Teď.. " Musím ti něco říct.... O MĚ." Jen zvedne obočí. Nádech... výdech... " Mám tajemství o kterém nikdo neví, jen z části Happy a Makarov." Vypadá víc překvapeně. " Jaké?" Přemýšlím jak mu to říct. -Jsem možná vrah svých rodičů, víš? Nebo -Mám problémy z dětství.- To by neznělo zrovna nejlépe. Umm.... Mám to. " Když jsem byla malá, tak jsem šla s mámou Laylou do krámu. Ale na chvíli odešla pro něco, tak jsem zůstala u auta. Pak mi spadl plyšák a já se pro něj rozběhla. Slyšela jsem hlas mé mámy, ale bylo pozdě. Stála jsem na silnici a žluté auto mě málem přejelo. Ale nic se mi nestalo. Ten den máma položila můj život za svůj.." na chvilku se odmlčím. Mám pocit, že to potřebuje vstřebat. Už je to teď celkem pro mě těžké o tom mluvit. " ..Od té doby jsem jí každý den psala dopisy. Po její smrti mě otec Jude obviňoval, že za její smrt mužů já. Hodně krát se ke mě choval hnusně, ani se nechoval ke mě jako otec k dceři.. O pár let později umřel kvůli alkoholu.. Já jsem prodala naši vilu a odjela do Magnolie-sem.... Tady jsem potkala tebe. Nevím, ale od té doby mi připadá, že můj život se změnil... Ale minulost mě děsila i nadále. V mých snech, mých vzpomínkách.. Jednou jsem měla sen i o tobě, umřel jsi stejně jako máma.." ucitím teplé slzy na studených tvářích. Zavřu pevně oči. Bojím se toho, jak se zachová. " Kvůli tomu jsi byla na tom hřbitově.. Jak to zvládáš teď?" " Nějak jsem se s tím smířila a dokázala si, že za máminu i tátovu smrt nemůžu.. Nebýt tebe s deštníkem, tak bych mohla být snad v psychiatrické léčebně. Děkuju za vše.." odvážím se otevřít oči. Natsu vypadá pořád smutně, ale má lehký úsměv. " Zasloužíš si mnohem víc." Na to mě obejme. Rozbrečím se mu do ramene. Vážně mi to pomohlo mu to říct, cítím jak mi spadl velký kámen ze srdce. Teplo ve mě roste, i když se třepu zimou v tom sněhu. " Jseš ledová!" Zařve a odtáhne se, aby mi dal kolem krku jeho bílou šálu. Je měkká i teplá. " To jsi nemusel.. Díky.." zčervenám pod šálou. Začne se smát nahlas. " Vypadáš vtipně, když zčervenáš!" To má být lichotka nebo urážka? Teď si uvědomím, že má jen černou vestu s jedním rukávem která je zapnuta zlatým pruhem, z pod pásku jde vesta od sebe do stran, nosí bílé kalhoty které končí v polovině lýtkách-to co nosí obvikle, příklad:

"Tobě není zima?!" Leknu se a hned začnu ze sebe sundávat jeho šálu. Zastaví mě. " Neboj, mě není zima. Je to divné, ale mám vyšší teplotu těla než ostatní.. Vlastně je mi pořád teplo." Sundá mi ruce z šály a opraví ji do původního stavu. Je zvláštní, neobyčejný... Růžové vlasy, hodně ostré špičáky, vyšší teplotu těla.. Neobyčejný. " Tahle šála je pro mě důležitá.. Dal mi ji táta na moje narozeniny. Ten den je můj nejoblíbenější, ale první je už jiný.." huh? Cože? Co může být tak důležitý? " Jaký den?" Musí to být důležitější.. " Ten den, kdy jsem tě poprve poznal." Ukáže velký úsměv vyplněný zubama. To je pro něj víc vážné naše první setkání? " Proč?" Dám jedno obočí nahoru. Několikrát zamrká. " Nechápeš? Mám tě opravdu rád, kvůli tomu si toho dne vážím víc.. Nechtěl bych být s nikým jiným než s tebou.."