Je mi zima. Je něco o kolo čtyř ráno. Ani jsme se nesnažila usnout.
Ani živé duše tu není.
Jenom prázdné ulice, vítr a zima.
Až okolo páté začaly lidé chodit do práce.
Seděla jsem na lavičce...pomalu už ani necítím zadek.
Tak aby ne když sedím na studené, zasněžené lavičce.
Hypnotizuji svoje boty a stékají mi proudy slz po tvářích až mám pocit že mi na té tváři zamrzly.
Najednou ucítím něčí ruku na mém rameni ani se neohlédnu, jelikož nemám sílu se otáčet.
Když se daný člověk ozve po druhé tak už se otočím. Vedle mě na lavičce sedí starší dáma , která si mě prohlíží od hlavy až k patě.
"Bože dítě..jak dlouho tu sedíš. Jsi jenom kost a kůže. Ještě ke všemu v téhle době." Koukne se na mě jako bych za to že tu sedím mohla já...
Neodpovím..za to ona ano.
"Víš je mi to blbé,ale..."chvíli se odmlčí.
Ale za chvíli zase pokračuje.
"Nechtěla by jsi k nám domů? Máme pokoj pro hosty a jídla,tepla a přátel by jsi měla dost.Pro....." Chtěla něco říct ale přerušila jsem jí.
"Je to od vás moc milé,ale tohle nemohu přijmout. A hlavně..." nedořeknu
"Mlč dítě.. můžeš to přijmout. My tě rádi vezmeme mezi sebe."Řekne ale já už jsem na odchodu.
Otočím se a usměji se na ni a řeknu:
"Je to od vás moc milé. Jste laskavá a strašně hodná ,ale....už musím jít." Řeknu a už jsem vážně na odchodu.
ČTEŠ
Zachráněná/ ff Gejmr
عاطفيةDívka už se pomalu loučí se životem, když v tom se jí do cesty zamotá chlapec se zelenýma očima. Dalo by se říct,že se do sebe zamilovali na první pohled.
