Teach.

01. Úvod

„Ehm. S dovolením," povzdychla jsem si se značnou arogancí. Ještě se mi tady bude plést nějaká nová uklízečka, to uhádla. Mám tadytý pakárny už plný zuby. Ale nic jiného, než vydržet to tady ještě necelý rok mi nezbývá. Bohužel. Já se z toho ale neposeru. Kdyby mi aspoň nepřekážela v cestě tahle kráva, tak bych možná i na tu hodinu mohla přijít místo šestiminutového zpoždění pozdě jen o čtyři minuty. Měla jsem toho plný zuby. „Uhni, tyvole ale už," zavrčela jsem a s malým postrčením jsem se procpala dál a pokračovala ke své třídě.

Vešla jsem dovnitř jako vždy a paní Stevensonová se mi neodvážila ani nic říct. Jen sklopila zrak a dělala, jako bych tu už dávno byla. Už několikrát jsem ji poslala doprdele a žádná důtka, či snížená známka za cokoliv mi nikdy tomu nebránila. „Čus." „No nazdar," uchechtl se můj spolusedící. Ron, jediný člověk, který tady za něco stojí. Krátké hnědé vlasy, hnědé oči, vysoké a štíhlé postavy, tak jako já. A nejen to nás spojuje. Taky zájmy. Cigarety, alkohol, bary, vulgární slovník a umění v podobě sprejování. Jen jsem zakroutila hlavou a vyndala si nějaké ty věci z tašky na lavici. „Kam jsi tak rychle včera zmizela s tou kočkou?" Zvědavej. Jako vždy. „O to se nemusíš starat." „Ále..," zasmál se. „Začala ti nová sezóna, Hendrixová?" uchechtl se a zapsal si něco do sešitu. „Nevím, o čem mluvíš," pohrdavě jsem se s úšklebkem po něm koukla. „Ovšem."

„Dneska uděláme ten nákupák?" pozvedla jsem obočí při jeho debilním dotazu. „Do toho nejdu, už jsem řekla," a dál jsem si čmárala na okraj sešitu. „Od kdy jseš takovej posera, vole?!" „Drž hubu." „Bojíš se něčeho novýho?" provokativně se uchechtl. „Hele.. Jak dlouho se známe..," odmlčela jsem se. Nikdy nebyl dobrej na časové údaje. „Kurva dlouho," usnadnila jsem mu to. „A ty jseš takovej kretén, že řekneš, že se bojim nových věcí?" oba jsme se zasmáli. „Tak co je sakra s tebou? Jaký blbý argumenty v podobě: "Do nových budov se neseru" a "Nemám na to náladu" si ještě vymyslíš?" Profesorka se na nás koukala, a tak jsem mlčela, hodilo se mi to. Ticho znovu přerušil Ron. „Hele.. Stejně dřív, nebo později to někdo udělá. A my máme aspoň styl." Pousmála jsem se. To byla pravda. Naše díla jsou jiná. Žádný "zkrášlený grafický" nápisy, nebo trapný obrázky. Umění. Po našem. RONEX. Ron a Alex. Jak jednoduché. „Řekla jsem. Na nákupák ti seru." Naštvaně se posunul s židlí a svou nasranou grimasu udržel až do konce hodiny plné ticha od nás.

Před předposlední hodinou se už odnasral. Prolezli jsme oknem na záchodech v přízemí ven na vnitřní dvůr a zapálili si. „Máme sedm minut," zasmál se. „Jako vždy." „Jaký to včera bylo?" ušklíbl se. „Kurva dobrý." Obyčejný. Ale byla to pravda. „Hej a myslíš, že by mi dala taky?" „Vole, já se nedělim. Ani o jednorázovky." Kretén. „Lex, vždyť to byla taková kurvička. Takovou jen tak někde nepotkám. Hned bych jí ojel, kdyby ses tam nepřisrala," rozhořčeně popotáhl z cigarety. „Můžu snad za svý charisma?" zasmála jsem se a típla nedopalek od cigarety.

Prolezli jsme zpátky a cestou do třídy se strkali a dělali blbosti na chodbě, kde vládlo liduprázdno. Asi už zvonilo. „Demente!" zakřičela jsem, když po mě hodil svůj batoh a rozeběhl se ke třídě, od které nás oddělovalo jen pár metrů. Otevřel dveře a v ten moment se zastavil. Co mu je? „Co je, bež dovnitř ne? A tohle si vem, vole," hodila jsem mu batoh nazpátek a následně kolem něj prošla do třídy. Kdo to kurva je?