Teach.

13. Útěk policii

„Hej, co si někam vyrazit?" zahulákal na mě Ron přes všechny lidi, kterýma jsme se prodírali na náměstí, kde se konala nějaká posraná slavnost nebo co. Už jsme spolu nikde nebyli kurva dlouho. To je fakt.

Teď nemám na nic takového čas. A taky jsem díky tomu pěkně podrážděná a nadržená. Takhle dlouhý celibát se na mě podepisuje až běda. S Jennifer to už pomalu vzdávám, jelikož dál jak na svlíkačku to nevede a já nehodlám pořád jen čekat. Prostě si s nějakou užiju a budu zas v pohodě.

„Už jsem se bála, že to nenavrhneš," zasmála jsem se. Takže plány na dnešní noc mám zajištěný.
Po chvíli, co jsme se dostali z toho davu, jsme mířili s batohy plných sprejů uličkami k jedné zdi, která si přímo o to říkala. Jako moje dnešní kořist.

„Rone," odmlčela jsem se na chvíli a dál sprejovala část srsti naší lišky. „Alex?" uchechtl se a podíval se na mně. „Já... Chci se pokusit o tu stáž," vydechla jsem. Nebyl nadšený. A já se nedivila. Na něj je to až moc upjaté a korigované společností. Vždycky takovýhle firmy nenáviděl a já s ním. Pořád ho chápu a respektuju. Taky jsem byla taková. Vším, co je nějak oficiální, formální, či uspořádané jsem pohrdala. Dělali jsme si to naše a byli spokojení. Lidi naše graffiti baví a sdílej je přes sociální sítě skoro každý den. Ale mě tohle nestačí. On to ví.
„Jen do toho," po chvíli prolomil ticho s povzbuzujícím úsměvem. „Ale ne, že se z tebe stane stejná sračka, jako jsou oni!" zasmál se a já s ním.

Tuhle dojemnou chvíli však přerušil svit modrých houkaček a křik: „Policie! Stůjte!" Nasrat. Okamžitě jsme popadli batohy a rozeběhli se uličkou naproti. Kličkovali jsme uličkami se snahou zbavit se těch buzerantů, kteří byli bohužel pro nás vytrvalí a kurva rychlí.

„Nahoru," zavelel Ron drápající se na kontejner přistavený ke zdi. Ještě dvě uličky a byli bychom v pasti. Hodila jsem na kontejner nejdřív svůj batoh a až pak na něj vyskočila. Aspoň někde se ty zatracený čtyři roky gymnastiky uplatní. „Máme je!" zakřičel jeden z fízlů ke svým kolegům, ale to ještě nevěděl, že se dostaneme až na střechu pomocí ocelového krytého žebříku, co se nacházel vedle kontejneru. Při odrážení se z něj jsem se snažila do něj co nejvíce kopnout, aby odjel co nejdál a znesnadnil jim cestu, což se snad i povedlo.

Po pár minutách zběsilého běhu a několika přeskoků ze střechy na střechu jsme zpomalili. 
Je to tady zase. Pocit úzkosti, se kterým se snažím bojovat. Jak já jen nenávidím výšky.
Zastavili jsme se a oba se zapřenýma rukama o kolena se zhluboka rozdejchávali. Srdce by mi mohlo vyskočit z hrudníku a tep byl k neutišení.

„Kurva," rozesmála jsem se a padla na zem se smíchem. Ron se taky začal smát. „To bylo..," nádech. „Zasraně skvělý!" Dodal.