Teach.

05. Víno s dojemným příběhem

z pohledu Demi 

První měsíc za mnou. Úspěšně. Dobře, částečně úspěšně. Pořád mi to nejde do hlavy. Alex. Nebo spíš mi ona nejde dostat z hlavy. S nikým jiným na této škole nemám konflikty, jen s ní. Není to však každodenní, ani nijak pravidelná skutečnost, jelikož ve škole spíš není, než je. Asi se to řídí podle jejích nálad, které střídá jako barvy v jejích dílech.
Ani to mi nejde do hlavy.. Jak někdo takhle talentovaný může svůj talent jen tak zahodit a nijak ho nerozvíjet a neuplatňovat dál ve svým životě. Má skvělou techniku, smysl pro kontrast, poměry a hlavně originalitu skrytou v nápaditosti, která je zkrátka unikátní.

Jen kvůli tomu, abych viděla více jejích výtvorů zadávám třídě i domácí práce. S překvapením je plní. To je ale asi tak vše. Do školy chodí jak chce, nebo teda spíše nechodí. I když lhala bych, kdybych řekla, že mi její absence nikdy neudělala lehčí hlavu a lepší pocit ze dne.

„Pardon," vtrhl Ron do mého přemýšlení stejně tak jako právě teď do mého kabinetu, kde jsem seděla u stolu nad písemkami jeho třídy.
„Ahoj, co potřebuješ?" zeptala jsem se co nejvíc sebejistě, jak to šlo a snažila se nedát znát, že jsem před chvílí měla zase plnou hlavu jeho kamarádky, nejlepší kamarádky.

„Potřeboval bych, víte," zavřel za sebou dveře, čímž se zabouchly. Nadzvedla jsem obočí. „Vám něco říct," přišel ke mně a vydechl. Už od začátku je mi jasný, že má něco za lubem. „Tak povídej," neutrálně jsem se na něj podívala. „Ale nejdřív bych byl rád, kdybychom si nalili, vzal jsem víno a vy jste mi minule slíbila, že se se mnou jednou napijete," zazubil se a bohužel měl pravdu. „Tohle nejde, jsme ve škole,.." „V pátek po vyučování... To už neplatí školní řád a vy, vy máte padla, pokud vím," ušklíbl se. Má pravdu a navíc potřebuju se trochu rozptýlit a oddechnout si. Odevzdaně jsem kývla bradou s „Tak jo," a posadila jsem se vedle něho na gauč nedaleko od mého stolu.

Po pár skleničkách, které jsem měla rozhodně vrchovatější než Ron a jejich počet byl také rozhodně vyšší, se mi začala lehce točit hlava a smála jsem se věcem, nad kterými bych za normálních okolností protočila oči.
Potom, co se mi rozhodl odvyprávět jeho celou historii bytí, mně ho bylo hrozně líto. Neměl to lehké. Objala jsem ho a pohladila po zádech s klasickým: „Už je to dobrý."
Po tom, co jsem se odtáhla, mě políbil.

Nikdy bych nedopustila, aby to zašlo takhle daleko, ale nějak na mě dolehla ta celá situace společně s alkoholem.
V polovině, kdy jsem byla pod ním nahá jsem se lehce vzpamatovala a uvědomila jsem si, co se vůbec děje. Za tohle by mě vyloučili ze školy a na žádnou mě už nikdy nevzali.
„Ne, tohle nemůžeme, počkej, Rone."