Teach.

10. Dosažení cíle a čas s Amy

Mám to. Dalo mi to teda sakra zabrat, ale mé díla se mu zalíbila. Víc než to. Dvě odkoupil za nemalou částku, z čehož jedno byl právě portrét jeho dcery. Nečekaně. A k tomu mi vystavil benefiční šek na 1,500$.
A to vše zabralo jen týden. Teď stačí pokračovat dál a třeba mi tu stáž nabídne i sám.
Bohužel budu muset hrát to divadlo s Jennifer dál. Nemůžu tomu uvěřit, ale i přes to, že jsem se představila jen jako „spolužačka a kamarádka", abych nezpůsobila potíže, pochopil, že spolu "chodíme". Ale tak to její ustavičné lísání se ke mně by přehlédl jen slepý. A jelikož pro něj Jeniffer hodně znamená, což jde sakra znát, moc na výběr nemám.

„Co máš dnes v plánu?" zeptala se s úsměvem, který ji vytvořil ďolíčky, když jsme ležely vedle sebe v posteli. Oblečené. Už 14 dní a furt mi nechce dát. Já tyhle typy tak nenávidím, bože. „Jelikož se mi díky vytopení od těch čůráků, co to maj nade mnou, pojebal celý elektrický obvod u mně v ateliéru a  omítka ze stropu padá každou chvíli, tak půjdu asi do.. bytu k Ronovi. Ten hajzl tam má snad ještě větší okna, než jsou u mě."
Jojo, ateliér. Něco tak fiktivního jako moje city k ní. Výtvarka je jediný, co na tý škole za něco stojí. Není to jen jedna místnost. Je to spíš takový komplex 3 místností s velkými okny, dobrým osvětlením a spousty plných skříní, které jsou po celém obvodu cihlových zdí. Ty v sobě skrývají všemožné barvy, štětce, pastely, tužky a další prostředky pomáhající sebevyjádření v podobě umění.

Normálně to samozřejmě není otevřené i po škole krom kroužků, které zde 2x týdně probíhají, ale já si vždy najdu cestu, jak se tam dostat. Mám tam své místo. Úplně v poslední dočista malé místnosti, která je rohovou a u které se nachází požární schodiště. Stačí se jen dobře vyšvihnout a pootevřeným oknem prolézt. Rutina. Trávím tam více méně veškerý volný čas, který se občas vůbec nachomítne mezi školou, prací, lovem a starání se o Amy.
Nahoře na jedné skříni mám starou sportovní tašku s těmi nejdůležitějšími věcmi společně se starou dekou, kterou jsem už nespočetněkrát uvítala, po tom, co jsem tam vytuhla a vzbudila se uprostřed noci, či brzkého rána omatlaná barvami.

„Hm. A pak?" Pohladila jsem ji po paži a rukou sjížděla směrem ke konečkům jejích prstů. „Pak už něco mám, koťe," ušklíbla jsem se a zvedla se z postele natahujíc se pro svou teplou džísku. „Napíšu ti," mrkla jsem na ní a mířila bez jakéhokoliv rozloučení ven z jejich vily.

Po dvou hodinách strávených s barvami jsem běžela tryskovou rychlostí na autobus, který jsem viděla z dálky zajíždět na zastávku. Ty zasraný podpatky, co jsem si dnes k Jennifer vzala, abych udělala extra dojem, jsem momentálně proklínala víc než kdy jindy. Tyvole, jestli to nestihnu, tak se poseru. Kurva! Píčus jeden zamrdanej! Nenávidím ty zmrdy, co jezdí o několik minut dřív a ani chvíli nejsou schopný počkat.

Nasraně jsem se rozhlédla po pořádným rozdýchaní se, po doběhnutí k autobusové zastávce, kolem sebe. Bingo! „Čau, hele, potřebuju tvoje kolo, dám ti na sebe číslo a domluvíme se pak," vychrlila jsem ze sebe na přede mnou stojícího blonďáka, co mohl být jen o pár měsíců mladší ode mě. Vytrhla jsem mu z ruky mobil, rychle naťukala své číslo a bez jakéhokoliv ohlasu mu mobil zpátky vrazila do ruky s výměnou za to kolo.

„Promiň, zlato," sklonila jsem se omluvně k ní. „Zase jsi přišla pozdě," naštvaně se odmlčela a já viděla jen ten smutek v jejích očí. Bylo mi to fakt líto. Ale tentokrát to nebyla moje chyba. Tentokrát ne. „Vynahradím ti to! Co takhle... Zmrzka?" zazubila jsem se na ní s nadějí, že to zabere. „Ne!" odsekla se zamračením a otočila se ke mně zády. „No tak to teda ne, princezno!" naoko naštvaně jsem se na ní obořila v mžiku ji popadla a přehodila si jí opatrně přes rameno. „Né, né! Pusť mě! Hned! Pusť měěě!!!" začala se vztekat a bušit mi pěstma do zad společně rozhazováním nohou, které jsem jí okamžitě chytla a rozeběhla jsem se s ní směrem k nejbližšímu mekáči.

Udělala jsem několik otoček a dalších vyhýbacích se šílených manévrů začež se mi dostala jako odezva ten nejhezčí smích, co znám. Rozhodla jsem se jí už konečně, když jsme byly pár desítek metrů od cíle, postavit na zem. Začala jsem se hrozně smát, když jsem spatřila, jak jsou její blonďaté kadeře rozcuchané a trčí všemi možnými směry. „Jsi ta nejhorší ségra na světě, fakt!" zasmála se a chytla mě za ruku.