Zaslechla jsem dupot, rychle jsem vrátila fotku na původní místo. Luke sešel ze schodů, popadl bundu a oblékl si ji. Podíval se mým směrem a dal se do kroku. Udělal to samé, co já. Popadl fotku a jemně po ní palcem přejel. „Chybíš mi, Louisi," zašeptal a vrátil ji na původní místo. Já se na něho smutně podívala a pak od něho odvrátila zrak.
Chtěla jsem ho obejmout, ale nemohla jsem. Chtěla jsem mu říct, že ho mám ráda a že jsem pořád s ním a chráním ho, ale tohle bylo nemožné. Odešel a zanechal za sebou jenom nepořádek, který natropil hlavně on s Louisem.
Převrátila jsem očima a jako vždy jsem dala vše do pořádku.
Vrátila jsem se nahoru a šla do pokoje, kde jsem strávila minulou noc. Nebavilo mě stát u okna a zírat do tmy, které jsem se bála, i když jsem byla neživá. Lehla jsem si na postel a nohy si zapřela o zeď.
Do rána jsem bděla a zírala do tmy, která mě děsila a připomínala mi nitro od Louise. Podle všeho by měl být dneska ve škole. Neslyšela jsem však žádné kroky. Domem panovalo hluboké a nekonečné ticho.
Louis se nepříjemně zavrtěl na posteli a pak se převrátil. Vzala jsem polštář do rukou a nejdříve jsem váhala, jestli to mám udělat. Ale je snad nějaký důvod, abych to neudělala? Kdepak, už nic mi nebrání v tom, abych se trochu pobavila.
Pořádně jsem se natáhla a bouchla ho silně do hlavy. Něco zamumlal a otočil se zpět. Zopakovala jsem to ještě dvakrát, na což se zcela úplně probudil. Posadil se a chytl se za hlavu.
„Který debil?" vyjekl a rozhlédl se po pokoji. Já si spokojeně promnula ruce a usmála se. Zakýval hlavou a vstal z postele. „Kašlu na školu. Bolí mě hlava," řekl a já se rozvalila na jeho posteli.
Ten kluk trpí silnou samomluvou. Jeho vlasy trčely do stran, výraz měl zamračený, a když jsem se zadívala do jeho očí, byly tak tmavé, že jejich modrá se téměř ztrácela.
Normální člověk má před sebou celou budoucnost, ale Louis je zatracen v zapomnění. Každý má přece právo na lepší život, ale Louis o něho nemá zájem. Dokud ta holka nebude trpět, tak on se nebude usmívat. Na té fotce měl tak zářivý úsměv. Slušel mu a raději bych ho viděla usmívat se než pořád zamračeného.
Louis zalezl do koupelny a já si pohodlně ležela na posteli a čekala, kdy vyleze. Když jsem tak přemýšlela, tak jsem na něho nikdy nezkoušela promluvit. Za ty dva dny, co jsem ho znala, jsem se na něho navázala, a to bylo přesně to, co ta žena chtěla, ať se stane. Byla to moje povinnost ho chránit, ať jsem chtěla, nebo ne.
„Přišla si na to." Zvedla jsem hlavu a zadívala se na mně dost známou postavu. „Na co jsem přišla?" Nechápavě jsem zvedla obočí a poté se hned zamračila. „Nemusíš hledat odpovědi na tvé otázky. Máš je přímo před sebou, ale nevidíš je. Jsi tak blízko, ale zároveň tak daleko. Zvykla sis na to poměrně rychle, že ho musíš chránit. Nikdy si na něho nepromluvila, ale čím více na něho budeš navázaná, tím větší šance je, že tě on uslyší a následně i uvidí. On tu tvou pomoc potřebuje, nutně ji potřebuje. Trávíš s ním každou minutu, a právě každou minutu vzniká nové pouto, které by mu mohlo dopomoci k tomu, aby ti byl velice blízko," řekla a já otevřela pusu dokořán.
Nechci, aby mě viděl, ani slyšel. Bude to pak o něco těžší. Musím se od něho více odpoutat, nebo se stane to nejhorší. Zatřepala jsem hlavou a podívala se před sebe. Ta žena už tam nestála. Pouze bylo otevřené okno dokořán. Nedovolím, aby se to stalo.
Dveře klaply a já se podívala na Louise, který měl mokré vlasy. Kolem pasu mu visel ručník a mračil se. To se musí mračit i přes to, že tu nikdo není?
Postavila jsem se a dívala se na něho. „Nechceš si dát ten ručník dolů?" zeptala jsem se ho a bylo to poprvé, co jsem na něho promluvila. Už začínám blbnout z toho, jak si nemůžu s nikým povídat, tak budu hovořit na něho. To bude teda zábava. Otočil se a zahleděl se směrem ke mně.
„Moc se tak nemrač, budeš mít vrásky." Utahovala jsem si z něho a na to se začala šíleně smát. Nemohl mě slyšet, a to se mi líbilo. Kdyby jenom věděl, že tady v pokoji je s ním sestra jeho nejlepšího kamaráda. To by mě zajímalo, jak by se tvářil pak.
Popadl své věci a zase se vytratil. Já stála a čekala, až se vrátí. Když jsem tak přejížděla očima po pokoji, došlo mi, že takhle se budu nudit, takže by nakonec nebylo tak špatné, kdyby mi rozuměl. Mohla bych si s ním povídat, i když netuším, jestli by to s tímhle člověkem šlo.
Skálu nelze jen tak rozbít, stejně jako nelze si získat srdce člověka, který byl zrazen. Tohle mi proběhlo hlavou a dokonale to sedělo na Louise. Jeho srdce bylo kamenné. Tvrdá skála, co nešla rozbít. Byla tak pevná, že i hradby od věznice byly oproti jeho srdci slabé a porazitelné.
Kdybych si s ním povídala, možná by se mi povedlo vtrhnout do jeho srdce a tu skálu rozdrtit. Problém je, že on si k tělu nepustí nikoho a já bych nebyla výjimka. Chrání si ten kámen, co mu vězí v hrudi a nedá na něho dopustit. Někdo, jako jsem já, nemá šanci tu skálu zničit. Byla to jeho pýcha. Obyčejné zlo, co v něm trčelo a nechtělo jít ven. Každý člověk by měl mít v sobě kousek dobra, ale Louis neměl ani ten kousek.
Žil ve tmě, která ho pohltila a obrátila proti všemu dobrému jenom proto, aby nebyl obyčejný jako ostatní lidé. Svou tvrdostí působil i vzhledově a byl sám se sebou spokojený. Netuším, co se stalo, ale to srdce, co kdysi Louisovi bilo v hrudi, je dávno pryč a místo toho srdce plného života a radosti, ho vystřídala zloba, která byla silnější než dobro. Jedinou pomoc, kterou on potřeboval, byla ta, vyhnat z něho to zlo a naučit to srdce znovu bít, a to byl můj úkol.
Nová část. :) Komentáře nehorázně potěšili. :) Díky těm, kteří to čtou a líbí se to. :) Vážně díky. ♥
ČTEŠ
Despair
Fantasi*Příběh je v korekci.* Dva světy, které se sejdou. Ona nedýchala. Ona byla vyvolená. Ona značí význam. On ubližoval, On měl srdce, ale chladné jako led. On byl chráněn, i přesto, jaký byl. Kapky deště jsou vzpomínky lidstva téhož ste...
