Příběh dvou andělů

3. Kapitola - Příprava

Ewe

Po seznámení už hrozilo menší nebezpečí, že nervozitou skolabuju. Přece jenom byli Samanta s Deanem ve svém oboru profíci a něco zažili. Ale přesto z nich šel strach. Ale jen ze Samanty. S Deanem mi bylo dobře. Asi proto, že vždy, když jsem se na něho podívala, pomalu ale jistě jsem se roztékala. Je božííí!

,,Hele Ewe, ty asi nemáš ... jak bych to řekl ... nejlepší mušku? ´´ řekl opatrně Dean.

,,Má pravdu. Mockrát ses do chodců netrefila. A když jo, tak ne do hlavy.´´ přidala se Samanta.

Poznali to. Nejsem ve střílení dobrá. Proto se potřebuju dostat do Londýna, kde snad ještě stále žijí mí rodiče. Táta byl myslivec atak se snad ubránil. A mojí mámu by nikdy nikomu nedal. Ani nemrtvím hnusákům, kterým teče krev z pusy  mají maso mezi zuby!

,,Deane? Kolik máme teda zásob? ´´ přerušil mé myšlení Samanty hlas.

,,Už moc ne. To nám na cestu nevydrží. ´´ řekl smutně Dean.

,,Na jakou cestu? ´´ přidala jsem se do jejich konverzace.

,,Víš, ´´ řekla Samanta  ,,Tady v Madridu nebudem už moc dlouho.´´

,,Chystáme se do Cannes. ´´ řekl Dean a podal mi fotku pobřeží v Cannes.

,,Vy jedete do Cannes? Do Francie? ´´ řekla jsem. Zajímalo by mě proč. Asi možná ze stejného důvodu, proč jedu do Londýna. Kvůli rodině. A nebo možná kvůli přátelům. Nebo je tám tábor přeživších. Nevím proč, ale ptát se radši nebudu.

,,Kam míříš ty? ´´ zeptala se Samanta.

,,Do Londýna. ´´ řekla jsem vesele.

Ti dva se na sebe se strachem podívali a pak ten obličej hodili na mě. Jako co?

,,Proč tam jedeš?´´ zeptala se nervozně Samanta.

,,Mám tam rodinu. ´´ řekla jsem se strachem v hlase.

Dean ke mně přišel a položil mi ruku na rameno.

,,Ewe, ty už tam rodinu nemáš. ´´ řekl.

Cože? Jak to může vědět? Já chápu že je ted celá planeta v háji ale zatím se ještě hodně lidí drží. Tak proč by mezi nimi nebyli i mí rodiče?

,,Jak to myslíš? ´´ ,,Anglie už neexistuje. Armáda ji vybombardovala. ´´ řekla Samanta.

Sedla jsem si na zem a nic neříkala. Zahleděla jsem se na oblohu. Byli jsme stále v té uličce. Cítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy. Co je horší? To, že je moje rodina mrtvá, nebo to, že jsem se těšila na rodinné shledání a to jsem už dávno rodinu neměla?,,Ewe, si v pořádku?´´ řekla Samanta.

Jen jsem prudce mrkala abych zahnala slzy. Ona to však poznala a objala mě. Začala jsem brečet ještě víc. Přesně takhle mě objímala moje mamka. Dlouho jsem to nezažila. Ten pocit lásky, přátelství. Už je to dávno. Atak jsem byla ráda že jsem tyhle dva potkala.     Pomohli mi vstát a dovedli k malému rozpadlému domku v lese. Byl to jejich domov. A ted i můj. Není lehké žít ve městě. Je tam příliž mnoho zombí. Ale tady je ticho, klid. Chatka byla malá, ale útulná. Byla v ní jen jedna místnost. Na konci byl malý krb. Po stranách byly postele. Na každé straně jedna. Mě patřila ta na konci domu. Nemohla jsem usnout. Dívala jsem se na právě rozdělaný ohen a přemýšlela o budoucnosti. Zrovna ke mně šla Samanta.

,,Proč ještě nespíš?´´ řekla.

,,Nemůžu.´

´,,Víš, jestli chceš, můžem tě do Londýna vzít. Třeba tam něco najdeš. ´´

,, Děkuju. toho si vážím.´´ řekla jsem a usla.