Nedosažitelní

11. Kapitola

Proč by se měla cítit provinile? Z jakých důvodů by to tedy neměla udělat? Hledí na sebe do zrcadla a stále do kolečka uvažuje nad svými myšlenkami. V životě přeci prožila tak málo radosti, pocitu štěstí, lásky, která by jí byla opětována. Nevidí, nebo nechce vidět důvody proč ne.

Vše se každopádně ubírá stále stejným směrem. Harry. Je všude, na každém jejím kroku, v každém jejím povzdechu. Kdo by býval před měsícem řekl, že mu tak hluboce propadne? Může vůbec cítit to samé? O tom pochybuje, je totiž tak mladý, nezkušený. Nemá toho za sebou tolik jako Elizabeth. Určitě je jen jednou z mnoha, bůhví kolik jich ještě bude následovat. Zapomene na ni dřív, než se stačí nadechnout. Nezapomínej, že to on ti vyjevil své city. To on řekl, že tě miluje, usměrňuje ji hlas v hlavě, díky čemuž se na sebe zkrátka musí pošetile usmát. Ať už bude po dnešku následovat cokoli, ať ji zasáhne cokoli, je připravená proti tomu bojovat.

Mává jim na rozloučenou, dokud není kočár na konci příjezdové cesty. Tak, je sama. Lupton je prázdný. Matka s lady Gowlerovou právě odjely na déle než dva dny do Londýna, kam se jaly obhlédnout snobský byteček uprostřed londýnské smetánky. Co teď? Moc dobře ví, co bude následovat. Nezbývá jí než čekat. Jak doufá, že její čekání nebude dlouhé!

Nervózně si okusuje nehty, očima nepřítomně hledící před sebe. Při tomto bezvýznamném konání navíc míchá omáčku, dle vlastního názvu Co mi pod ruku přišlo, a cítí se zcela mimo svou podstatu. Venku už se stmívá a ono pořád nic. Copak zapomněl? Ne, to by neudělal. Nestalo se mu něco? Právě při této myšlence se ozve rázné zaťukání na vstupní dveře. Konečně! Hbitě odkládá vařečku a přebíhá přes kuchyň. Strhává ze sebe tu ušmudlanou zástěru, kamsi jí hází, načež se zastavuje před zavřenými dveřmi. Klid. Je to Harry, tvůj Harry. S posledním nádechem, dodávajícím si odvahu, sahá po klice.

Harry stojí prkenně před prahem domu a věnuje jí krásný zářivý úsměv, který ji mile zahřeje u srdce. 

Ani jeden z nich každopádně nic neříká, pouze na sebe uculeně hledí.

,,Tady," vzchopí se Harry jako první a podává jí pugét rudých růží, kterých si Elizabeth ani nestihla všimnout. ,,pro tebe."

,,Ehm, to vůbec nebylo nutné." Přivoní si. Sladká do detailů nepopsatelná vůně ji zašimrá v nose. Proč jí přijde, že podobně voní Harry? ,,Pojď dál." 

Jakmile je uvnitř, zavírá tiše dveře. Venku už nastala pořádná tma a je dost jasně zapotřebí rozsvítit zbylé svíčky. Harryho tvář je totiž potemnělá, jinak by si tohoto faktu ani nebyla schopná všimnout. Dává tedy růže do vázy, ale Harry nekoná ani jeden krok vpřed. Stále setrvává uprostřed chodby, bedlivě jí pozorující, ústa zavřená, což je pro něj vskutku neobvyklé.  

,,Ukaž," sahá Elizabeth po lemu jeho kabát a pomalu mu ho sundavá. V ten moment, kdy zmenší vzdálenost mezi sebou, po dlouhém dni zase pociťující přítomnost toho druhého, jakoby se čas zastavil. S rukou, kterou položí na jeho teplem sálající hruď, vzhlédne. Ten soustředěný pohled jí přímo hypnotizuje, ztrácí díky němu půdu pod nohama. 

Bříšky prstů klouže po její tváři, tak jemně, jakoby byla z cukru a mohla se každým sebemenším tlakem rozpadnout. ,,Tak rád tě zase vidím," špitne to ticha.

Tváří se opře do jeho dlaně. ,,Já tebe taky." 

Kouzlo okamžiku ale naruší prapodivný zvuk. Elizabeth nejprve není schopná jej rozpoznat. Jakmile jí to ale dojde, zajíkne se a utíká z Harryho objetí. Její kulinářské dílo vybublalo z hrnce přes pokličku až na rozpálenou plotýnku. Syčí na na horkém povrchu, u čehož zaplňuje prostor kuchyně nepříliš vábnou vůní.