Nedosažitelní

13. Kapitola

Žádné noční můry, buzení ze strachu či pocitu úzkosti ji onu noc netrápily. Probudila se z čiré vyspalosti, kterou nejspíš podnítila také včerejší nálož alkoholu a tance, do krásného slunečného rána. První, co spolu s nepatrnou bolestí hlavy spatřila svým mžouravým zrakem, byl pár zvědavých očí.

Ústa se mu během vteřiny roztáhla do plachého úsměvu, při čemž stále neuhýbal pohledem. Dál si zblízka prohlížel její tvář jakoby to bylo cosi naprosto přirozeného.

,,Jak dlouho jsi vzhůru?" zeptá se Elizabeth chraptivě, načež si odrhnuje blonďaté vlasy z čela. 

,,Už nějakou dobu." 

Ani tehdy se nepřestával culit, díky čemuž s ním udržuje dlouhý snad nekončící oční kontakt. Proč tak civí? Jak si ho nicméně tak prohlíží v onom ranním světle, všímá si nepatrného strniště rašícího mu na tváři, toho, jak má vlasy rozčepýřené do všech stran a nahoty, kdy si nestačil zahalit svou opálenou hruď a na kterou nejspíš ani nebral žádné ohledy. 

,,Jakou si měla noc?" 

No, tak jakou? Vzpomínky se jí hrnou do hlavy tak rychle a s takovou vervou, že najednou není už vůbec rozespalá. ,,Vcelku ucházející." Harryho tvář tou nic neříkající odpovědí trochu posmutní a proto raději vychrlí první otázku, co jí v ten moment  napadne: ,,Jakou si měl noc ty?"

,,Nic moc."

,,To mě tedy mooc těší!" Tón jeho hlasu napověděl, že šlo o čirý sarkasmus a tak se Elizabeth dětinsky ušklíbá, díky čemuž se Harry směje ještě víc než v předešlé minutě, ačkoli se ta skutečnost zdála být neuvěřitelnou. 

,,Takhle bych se chtěl probouzet každé ráno," hlesne upřímně, načež se převalí na záda.  ,,Tohle je jeden z nešťastnějších momentů mého života..."

,,Elizabeth? Elizabeth! Tak vyjádřila by ses už k tomu?!" vyjekne její matka, vynucující si dceřinu pozornost. 

,,Ehm..." Úplně ztratila řeč a opomněla situaci, ve které se právě nacházela. Aniž by tomu mohla zabránit, se totiž utápěla v dnešním idylickém ránu. Kéž by byl zpátky! Znovu v její náruči! Bavil ji svými hloupými vtipy! Jsou to pouhé hodiny, co musel odjet, respektive vyskočit oknem, jelikož její matka přijela o trochu dříve, než původně měla. A přesto už ho postrádá. Navíc, to co jí řekl? Něco takového...jí nikdo nikdy neřekl. Vrylo se jí to do srdce tak hluboko, že ani ostří čepele by nebyla schopná ta slova odstranit. 

,,Copak je ti moje situace tolik lhostejná?" Útlá žena má rázem v očích slzy, což Elizabeth zcela navrátí zpět do reality.

Soustřeď se, Elizabeth, mysli! Chytá matku za ruce a zadívá se do jejích uplakaných očí. ,,To víš, že mi tvoje situace není lhostejná. Všechno, co se týká tebe, se týká i mě. A ať už se budeš chtít odstěhovat do Londýna nebo ne, podpořím tě. Jsem na tvé straně. Vždycky."

Ubohá křehká matka padá do Elizabethiny náruče a vzlyká jako o život. ,,Ach Lizzie...moc mi chybí..." škytá zlomeně, při čemž slzami smáčí její rameno. Ach jistě, otec. Úplně opomněla skutečnost, že jí na Lutponě něco chybí. Byla tak zabraná do svých vlastních vztahových záležitostí, že úplně zapomněla na nedávno ukončený vztah své matky. Jak moc opuštěně se musí cítit! Uběhla přeci pouze krátká doba od chvíle, co odešel. Není divu, že je tak...přecitlivělá, chybí jí jeho přítomnost. 

,,Nemám ti udělat meduňkový čaj?" ptá se po chvíli na tuto hloupou otázku, neboť jí zkrátka už nic lepšího nenapadlo.

,,To bys byla moc hodná, Lizzie, děkuji."