Nedosažitelní

1. Kapitola

2. září 1610

S tichým povzdechem tlačí na víko od veliké dřevěné truhly. Doposud si myslela, že má šanci všechny ty šaty a klobouky nacpat dovnitř, teď o tom každopádně začíná pochybovat.
,,Konečně!" hlesne si sama pro sebe, když je truhla zavřená a otře si čelo, které se jí samou námahou orosilo. 

Takže, má sbaleno, je definitivně připravená odjet, tedy co se potřebného oblečení týče. Jakožto psychicky připravená rozhodně není. Nedávná událost jí zacloumala tak moc, že skoro každou noc probděla v tichých vzlycích, o nichž neměl nikdo zdání.

,,Drahá!" rozezní se chodbou, čímž jako na povel strne. Hlučné kroky se blíží k její ložnici, proráží si cestu dveřmi, které se přímo rozletí. ,,Tady jsi!"

,,Už mám vše hotové, pane," natočí se k němu s pokusem o upřímný úsměv, vycházejíc mu vstříc.

,,To je skvělé." Aniž by věděla, jak něčeho takového docílila, ji náruživě políbí, tak jako už dlouhé dny ne. Jakmile ji pouští, celou v rozpacích, upře na ni své pronikavé oči. ,,Víš, co máš udělat, že?" 

,,Jistě. Jakmile budu hotová, odjedu zpátky do Skotska." Láme jí to srdce, jen co to musí jako naučenou básničku vypovědět. 

Zanedlouho nicméně stojí na nádvoří před jejich rozlehlým sídlem. Jakoby i počasí venku souznělo s její ztrápenou duší. Kapky deště se snášejí z nebe, nenácházející klid k ustanutí. Dvě malá slunce se k ní však přiřítí a se vší láskou se k ní tisknou. 

,,Vy moji drahoušci," zapěje sladce, při čemž jim dává pusu na rozloučenou. ,,Brzy se zase setkáme." To už si její dcerušky, roztomilá plavovlasá dvojčátka, odvádí ctěný choť zpátky do domu, aby neprochladla. Alespoň že tak, usoudí, když nastupuje do kočáru.

Oči se jí zalívají slzami. Konečně po dlouhém týdnu, kdy byla nucena držet všechno pod pokličkou, pod rouškou perfektní manželky, se podvoluje svým emocím. Stalo se toho tolik,  co potřebovala vypustit, jako hráz plnou vody, jež by mohla smést cokoli z povrchu zemského. Jenže nemohla, neměla na to právo. Je před ní však ještě dlouhá cesta, aby měla šanci se sesypat a zase znovu vzchopit. V cíli ji totiž čeká něco, co pro ni nebude zrovna snadné.

Lupton. Sídlo jejího dětství, vykukuje už z dáli na zvlněné hornatině, v kopcích posetých stromy a podzimem zbarveným sadem. Dva dny jízdy, skoro bez spánku, ale ani to jí nezabrání, aby mohla sentimentálně rozjímat se svými vracejícími se vzpomínkami.

V tichu dřímající noci se krade z domu ven. Náruč tmy ji přijímá a ona se ve stínech stromů plíží až k vysokému dubu, na konci příjezdové cesty. Tam se mají setkat. Doufá, že přijde. Bojí se ale, že bude naštvaný kvůli tomu, co se dneska stalo. Měl právo to vědět jako první a to také udělala. Kdo ale mohl čekat, že zareaguje tak emocionálně?