Nedosažitelní

9. Kapitola

,,Ne, už dost," zakvílí, aby zastavila tu bolest, jež se jí rozlévá tělem. Úzkost, kterou následuje strach. Strach, že tentokrát nemá šanci, že nevyvázne. ,,prosím!" Leží stočená v klubíčku na podlaze. Rány neviditelného předmětu dopadají na její tělo, rozdrásávají jí košili, až z ní zbývají pouhé cáry. Nemá tvář. Nemá stín. Jenom sílu, díky které jí nepřestává způsobovat bolest. Poslední rána je až nesnesitelná. Zacpává jí ústa a ona upadá do....

Najednou ji cosi probudí. Otevírá oči a snaží se trochu zorientovat. Je ve svém pokoji, Na Lutponu. Je noc. Pořád tma. Byl to jenom sen. Nic víc.

Znovu cosi zaslechne. Rozhlédne se kolem. Nic. Ale stane se to znovu. Tehdy jí dojde, že něco dopadá na okno. Že by déšť? Kroupy? Nebo jenom další sen?

Její chodidla dopadnou na chladnou zem. Pleskavé zvuky se rozléhají pokojem, jak kráčí k okenici. Když ji pomalu otevírá, srdce má náskok cválajícího koně. I přes chlad noci, deroucí se dovnitř, s odvahou vykoukne ven.

,,Elizabeth!" Žádný déšť, kroupy a snad ani sen.

,,Harry, co tady děláš?!"

,,Nemůžu spát," spráskne rukama a vykouzlí na ni úsměv, který rozehřívá každičký kout jejího doposud spícího srdce. ,,Musel jsem tě vidět."

,,To je sice moc milé, ale měl bys být doma a ne mě budit uprostřed noci!" Pronesla to sice káravým tónem, ale byla ve skutečnosti ráda, že ji vzbudil. Ten sen, ta noční můra, byla příšerná, děsivá, a tak skutečná, až z toho měla rázem husí kůži.

,,Pojď dolů! Musím ti něco ukázat." Jeho nápad byl pošetile dětinský. Tato situace se každopádně stala již mnohokrát, kdy se společně, bok po boku, ještě jako malá dítka, vykradli z domu a zapomněli na skutečnost stále panující noci. Jsem přeci dospělá, může si dělat co chci, říká si v duchu. Klidně se může jít uprostřed noci projít, ačkoli by toto konání bylo pro případného pozorovatele nadmíru podezřelé.

A tak se s úsměvem žene dolů. Neubrání se přemítání a hlavě si přehrává včerejší večer.

Jakási podivná energie mezi nimi přeskakuje, táhne je k sobě. Dělí je od sebe pouze milimetry a přesto se to zdá být vzdálenost podobná několika kilometrů. Má potřebu ji překonat.

Jsem vdaná, říká si v duchu, aby neudělala to, čeho by dozajista litovala, vyčítala si to, neboť má svůj život, jiný život daleko odsud. Jenže, proč by měla vůbec kdy něčeho litovat? Obzvláště něčeho, čeho si je v ten právě panující moment tak jistá. Mohlo by to být příjemné, mohlo by naplnit všechny představy, o nichž do té chvíle neměla ani zdání.