Jen jedno přání

✴Sen✴

Alicia seděla v knihovně. Okolo ní plula mlha, nic nemělo takové ostré barvy. Nevšímala si však toho. Prsty přejížděla po stránkách knihy. Obdivovala detailní zlaté písmo. Sice mu nerozuměla, protože latinsky se teprve učila, ale i tak se od ní nemohla odtrhnout. Naučila se z paměti pár frází. Až se vrátí Aurora, rozhodně se jí na to zeptá, protože ji to zajímalo.

Kniha toho jistě hodně pamatovala. Alicia na její zadní straně našla datum sepsání. Datovalo se do 18. století. Její rohy už byly trochu ošoupané, ale přední strana pořád zůstala ve své kráse. Na dívku působila něčím napodzemským. Jako anděl seslaný z nebe, který má lidské rase ukázat její smysl a především účel. Když rozevřela stránky, slova před ni vyskakovala sama od sebe a tvořila se do slov.

Zlaté spirálky se navzájem proplétaly i s květinami. Okolo vlnek padaly okvětní lístky a malá pírka. Na štítku a třech linkách se skvěly iniciály. A. D. Tadrosová. Alicia se zatajeným dechem přejížděla po kudrlinkách, se skousnutým rtem si to jména přeříkala.

Znělo jí jako tiché ševelení větru, jež ji laskal po vlasech. Poté se ale jeho podtón změnil. Vycítila z něj hořkost, pálila ji na jazyku. Vítr ji zaštípal do tváře, dostával se jí až do morků kostí. Všude ji do odhalené kůže bodaly stříbřité jehličky. Pro jistotu knihu odložila, ale nezapomněla na ni. Z dálky ji pozorovala, vystrašeně ji kontrolovala, aby jí nikam nezmizela.

Smaragdovýma očima přeletěla po knihovně. Jindy by širokými okny dovnitř proudilo zlatavé sluneční světlo. Jindy by si sedla do stínu za závěs a pozorovala, jak sluneční paprsky cestují po oříškové podlaze. Když dosáhlo až na nejvyšší regály, v jeho světle poletoval jiskřící prach. Připomínalo jí to padající hvězdy, když se řítí rychlostí k zemi, protože si smrtelník něco přeje.

Teď však ani jeden paprsek nezahlédla. Ráno se probudila do zamračeného dne. Na nebi se blízko nad zemí pohyboval temný příkrov mraků. Plul pomalu. Okolo snídaně z něj padaly zamlžené provazce mraků.

Dívka se postavila a protáhla se. Nad ní plápolaly svíčky jako světélka posledních přeživších na zemi. Knihovna i přes ne zrovna hezké počasí doslova zářila svým životem. Tady pro Aliciu čas neubíhal. Nikdo ji neobtěžoval, takže se oddala svým touhám a vědění.

Uprostřed knihovny žhnul velký globus jadeitově zeleným světlem jako velké slunce. Stál na obrovském mramorovém podstavci. Alicia měla zakázáno se k němu přiblížit, ale i tak ho občas okukovala, někdy se ho i dotkla. Věděla, co ukazuje. Tenhle globus ukazoval města a lidi. Když si něco přáli, jejich podvědomí přesunulo jejich polohu na globus. Tak se dal sledovat seznam přání.

Alicia se opatrně přiblížila ke globu. Pomalými kroky ho se zaujatým pohledem obcházela. Bála se, že by mohl kdykoliv vybuchnout jedovatě zeleným světlem, jako to udělal už několikrát. Matka si toho nikdy nevšimla, většinou ji našel otec, jak se chvěje v koutku knihovny a třese se po celém těle. Globus po celou dobu vyzařoval světlo, které vysílal po celé knihovně.

„Už to nikdy nedělej," oznámil jí pokaždé prostě. Pomohl jí na nohy a krátce ji objal, aby zaplašil její pocit strachu. Alicie se tlačily do očí křištálové slzy. Přesto však pevně stiskla rty, aby se nerozplakala přímo na místě.

Připadalo jí to neskutečné. I teď se jí ruka chvěla, když na něj pokládala ruku, pomalu jím otáčela na Řecko. Jejich dům ležel na jihu. Stačilo na něm dát přesné nastavení pod heslem hvězdáři. Vyjela jí dvě jména, ale to její mezi nimi nestálo.

Zklamaně svěsila ruku. Notnou dobu zamlčeně hleděla do prázdna, ale poté její pozornost uchvátil deník. Obklopovala ho černá barva. Temná aura okolo deníku slabě pableskovala. Pro nevšímavého člověka byla téměř nepostřehnutelná, nevšiml by si jí.