Jen jedno přání

✴Tisíce příběhů a jeden skutečný✴

Alicia se skousnutým rtem pochodovala po pokoji. Měsíc už stál přes dvě hodiny na obloze, ale Christian se neobjevil. Už se začínala obávat, že si to rozmyslel a nechce s ní mít nic společného. Samozřejmě by ho pochopila, protože její svět byl nebezpečný. Sice se snažili chránit lidi a kontrolovat jejich přání, ale i tak na obyčejného člověka čekalo mnoho nástrah.

I ona sama se ve svém světě ztrácela. Neustále zjišťovala něco nového. V poslední době jí vrtal hlavou temný deník a jeho zmizení. Sice u sebe pořád nosila zlato, ale to jí teď bylo k ničemu, když se schovával. Bylo to, jako kdyby se pokoušela hledat ztracenou jehlu v kupce obrovského sena. Prostě to nešlo.

Ale i kdyby tu pomyslnou jehlu našla, dala by si velkou práci s jejím zničením, aby si neublížila ona sama. Musela by jehlu nejdříve chytit a následně na ni přiložit zlato. Jehla by možná kvílela a to by přivolalo nechtěné uši, třeba služebníky nebo dokonce i jejího pána.

Všechno bylo tak komplikované, že se vůbec bála, aby se jim něco z toho podařilo. I požadavky Andraniké považovala za něco, co nemohla dokázat. Vždyť byla pouhým dítětem, dospívající dívkou, která se chtěla dostat na univerzitu. Přála si splnit svůj sen, aby se něco naučila. To se nestalo, ale i tak existovaly další sny, po kterých toužila. Její jediné přání ještě pořád viselo na nebi.

Ani netušila, která hvězda z těch miliard je ta její. Ale věděla, že je něco spojuje, protože ji to táhlo k obloze. Stále ji vytrvale skenovala pohledem, ale už ne tolik. Dávala si záležet na tom, aby tomu nechávala volný průběh. I když teď by se jí jedno přání a padající hvězda hodily.

Jednou jí otec vyprávěl, že ne všichni vědí o své hvězdě a nezastihnou ji včas, když padá z oblohy. Stane se tak, když hvězda umírá. Padá a padá, až dopadne na zem a promění se na člověka. Většinou ji najdou lidé a pohřbí ji, ale hvězdáři na Zemi se snažili o to, aby se nic takového nestalo. Když ji její chráněnec nevidí, bodne ho několikrát u srdce a rozežehne se mu na těle jedno z mateřských znamének, které se nejvíce podobá znamení hvězdě a spojuje je poutem. Tak přišla jeho poslední šance, aby vyčerpal své jediné přání.

Ale i ti, kdo jsou smrtelně nemocní, si většinou přejí své přání, i když hvězda nepadá. Párkrát se stalo, že hvězda pro ně spadla sama od sebe, aby jim zachránila život. Zaplatila za to ale tím svým. Zemřela, spadla z oblohy a nic už ji nezachránilo.

„Ty už zase přemýšlíš," konstatoval za ní melodický hlas. „Poznám to na tobě, protože se ti mezi nosem a očima vytvoří taková malá roztomilá vráska, Alicio."

Už zase ji překvapil nepřipravenou. Okamžitě se otočila, aby mu mohla pohlédnout do tváře. Usmíval se na ni svým křivým úsměvem, ale to bylo tak všechno. Pod očima mu zůstávaly tmavé kruhy a zdál se mírně ztrhaný. Vlasy se mu vlnily okolo tváře, volné a nespoutané jako ptačí křídla, která ladně čeří vzduch.

Když mu pohledem sjela na rty, zrudla. Nikdy nechápala, proč autorky ve svých knihách popisují, jak dívky zčervenaly jako okvětní plátky růže, když se podívaly na svou vysněnou lásku, protože jí se to nikdy nestalo. Teď jí to ale došlo, i když se to značně lišilo. Zrudla uvnitř sebe, kde se rozpálila silným plamenem. Doufala jen, že Christian si ničeho nevšiml, protože by se za sebe musela hluboce stydět.

Ještě ani netušila, co se to mezi nimi odehrálo na věži. Připadala si zmatená. Včera v noci s ní mluvil láskyplně, ale dnes se jí zdál mírně odtažitý. Udržoval se od ní v bezpečné vzdálenosti, jako by se bál, že ho uštkne. Když zjistila, v jakém je rozpoložení, raději se stáhla do sebe a nasadila pečlivě nazkoušenou masku, aby nepronikl přes její zábrany.