Jen jedno přání

✴I stěny mají uši✴

Dny ubíhaly jako voda. Konec března se rychle přehoupl v duben. I jeho polovina okolo jen proplula, do životů nikomu nezasáhla. Za oknem už pomalu rašily květiny a ovocné stromy obsypaly sladce vonící květy. Alicia často chodila do zahrady, kde si sedla pod jeden ze stromů, aby jí pálivé slunce nezpůsobilo bolesti hlavy.

Ruch okolo ní rázem utichl. Už přes celé týdny neslyšela nic o deníku. Sama po něm v knihovně pátrala, některé noci zapojila i Christiana, ale ničemu to nepomáhalo. Prohledali celou knihovnu snad několikrát, i teď na knihy znovu dosedal jejich stoletý prach, který z nich odfoukali, aby si přečetli jejich názvy.

Christian několik nocí po sobě zběsile rozhazoval rukama a pohltil ho spalující záchvat frustrace. Alicia se držela v klidu, protože na tenhle svazující pocit si zvykla. Zachvátil ji vždy, když se mezi ní a Aurorou něco stalo. Často nechtěla působit jako žárlivá a nepřející chudinka, takže zaťala pěsti a držela svůj vztek na uzdě.

I když se ale Christian ovládal skvěle, tu noc nevydržel a několikrát za sebou vztekle pěstí uhodil do regálů, který pod jeho silou žalostně zaskřípěl. Následně zatl pěst a zavyl bolestí, protože mu místo zčervenalo. Alicia se pro sebe jen ušklíbla. Varovala ho, ale on si přece jen potřeboval vybít svůj vztek.

Kdyby se opět nad ránem neproměnil v páru, Alicia by jeho skučení poslouchala celý den. Naštěstí celý den zůstala sama a věnovala se svým oblíbeným činnostem. Aby zahnala spánkový deficit, nechala si donést čerstvé ovoce. Díky tropickým plodům vždy načerpala ztracenou sílu a cítila se jako po deseti hodinách spánku.

Druhý den ráno si ale, když přes noc hustě pršelo a měsíc zůstával skrytý za mraky, sedla do zahrady. Okolo ní to vonělo po dešti. Kapky se v blyštivých paprscích slunce leskly jako démanty a lomila se v nich duha. Alicii vrtalo hlavou, proč se Christian nedostavil v noci do knihovny. Z neustálého čekání později usnula a vzbudila se až ráno celá otlačená, jak spala v křesle skrčená.

Rukou naštvaně poklepávala na knihu. O její vazbu se rozléhaly duté zvuky. Dnes ráno se na Alicii rodiče dívali skrze prsty. Endora nakrčila rty nad jejím oblečením. Alicia se nenamáhala převlékat. Z knihovny odešla v tom, v čem zůstala i přes noc. Rychle si jen přepletla vlasy, aby si jí nespletli s čarodějnicí.

Všude s sebou nosila zlato. Do vlasů si připínala sponky, do uší náušnice a okolo krku jí visel pozlacený náhrdelník. Pod oblečením na kotnících schovávala náramky. Deník se jí ale vyhýbal, jako by něco tušil. Předpokládala, že se bál svého konce, nebo si ho jeho majitel už odnesl. Doufala v to poslední.

Nechtěla se potýkat se silným magickým předmětem. Černá magie z něj přímo prýštila a pořád ji mohla zabít nebo i zranit. Jako odstrašující případ si vzala svou sestru Auroru, která se zranění už nikdy nevyléčí. Prasklinky ji budou zdobit navěky.

Alicia se pokládala za zbabělce. Aurora aspoň svůj život riskovala, aby ji dostala pryč z jeho dosahu. To ona se měla stát jeho cílem, ale místo toho deník zasáhl její sestru. Alicia si myslela, že je to nešťastná náhoda, ale Aurora riskovala svůj život pro ni, aby se nemusela po celý svůj život trápit. Aurora se nevědomky obětovala.

Spílala si, že sama měla rozpoznat, že deník nevypadá obyčejně. Vždyť ji k sobě přitahoval a ona si toho ani nevšimla. Už před rokem jí otec zasvětil do základních tajemství hvězdářů. Učil ji, jak má rozpoznat základní rozdíly mezi bílou a černou magií. Chválil ji, protože na první pokus rozpoznala předměty s tmavou aurou a světlou. Odlišila je od sebe.

V ten osudný den jí však hlava nezůstala čistá. Byla uchvácena tím, že našla něco výjimečného. Vrhla se k deníku, ignorovala jeho auru. Její chyba však něco stála. Neschytala to ale ona.