Jen jedno přání

✴Výkřik do tmy✴

Alicia rozčileně přecházela po svém pokoji. Christian už ji přes týden nenavštívil. Venku ustavičně pršelo. Nechápala, čím to je, ale síla měsíce pomalu se sílícím deštěm slábla. Myslela si, že se Christianovi nechce do tak hnusného počasí, ale v průběhu v tom začala hledat něco jiného.

Sledovala, jak průhledné kapky klouzají po okně. Ze spaní ji budilo jen jejich vytrvalé bubnování o zeď. Nic jiného neslyšela. Ani mihotající postavu Andraniké Tadrosové dlouho nezaregistrovala, jako kdyby ji i ona opustila. Rodiče před pár dny odjeli si plnit své povinnosti do Soluně za ostatními hvězdáři a ji zde nechali samotnou, pouze se služebnictvem, se kterým se stejně nevídala.

Dlouhou dobu jen hleděla do bílé zdi, netrpělivě a nevrle přecházela po pokoji, prohlížela si Aurořin rychle naškrábaný dopis. Odhadovala, jestli nemůže být padělaný. Proč by jí Aurora psala něco takového, když sama pěla ódy na Akademii? Možná ji od toho chtěla odradit, aby se znovu nepokoušela vybojovat si své místo, které jí patřilo.

Ale ne. Takováhle Aurora rozhodně nebyla. Nikdy ji nezažila jako nepřející. Sice usilovali o stejné místo, ale Aurora se nikdy neodhodlala k podrazu, který by ji smetl na kolena. To právě Alicia bodla. Vrazila své sestře kudlu do zad během zkoušky, i když jen její snové verzi.

Zaryla si nehty hluboko do kůže, až jí tam zůstaly půlměsíčky a vyryté rýhy. Takhle odváděla svou pozornost, soustředila se jen na připlouvající bolest. Klesla na postel.

Rytmické bubnování kapek pomalu ustávalo, v dálce naposledy zaduněl hrom a zemi svým jasným světlem ozářil blesk, který během pár sekund klikatě rozčísl oblohu. Svíčka na jejím světle se zamihotala a mírně přikrčila, jako by se bála nadcházejících chvil. Nálada v místnosti však zůstávala stále klidná.

Alicia si uhladila vlasy spletené do složitého copu. Blonďaté pramínky jí lemovaly unavenou tvář. Prázdné dny si vyhradila na přemýšlení, kdy skoro nic nedělala. Vrtala jí hlavou nabídka Andraniké, aby vyvolala vzpouru ve světě hvězd a hvězdářů. Zdálo se jí to nemyslitelné, protože řád na Venuši se řídil pevně podle zakořeněných pravidel. Nikdo se je celá léta neodvažoval porušit.

Mezi stará pravidla patřilo i to, co po ní chtěla Andraniké. Když se někdo pokusil vyvolat vzpouru, tvrdě proti němu zakročili, neměli s ním slitování. Za tohle následoval krutý trest a i sami občané Venuše vášnivě volali po tom, aby viníka bez milosti potrestali, aby se už nic takového neopakovalo. Nikdo nechtěl riskovat, že upadne v nemilost. Pro vyjádření názorů ale existoval způsob.

Kdykoliv se scházela vláda, přišli na její zasedání i nespokojení občané, aby vyjádřili své návrhy a názory. Takhle to fungovalo celých tři sta let, žádná vzpoura nevznikla. Hvězdy i hvězdáři se chovali spořádaně a vláda se jim snažila ve všem vyhovět. Nikdo nevyvolal demonstrace, i když se našlo pár skupinek nespokojených lidí na jihu planety. Žili v malých vesničkách a nelíbili se jim podmínky, jaké jim nabízela vláda. Věřili ve starý svět a kromě bohyně Nyx vzývali i jiná pohanská božstva.

Když se v hlavním městě začali srocovat a narůstat, vláda je včas zastavila. Největšího aktéra však potrestala. Možná by ho ušetřila, ale především obyvatelé se jednohlasně shodli. Pro výstrahu ho zbičovali. Ostatní se tiše vrátili do svých domovů a žili podle pravidel. Už se nebouřili, takže je vláda nechala být a oni dále věřili ve své náboženství.

Ani Aliciu by nikdo neušetřil. Lidé by volali po její krvi, pomstě a odplatě. Podle Andraniké se ve vládě schovávalo mnoho členů, kteří stáli na straně černé magie. Jejich jména však neznala. Ale poznala, že lidé okolo ní by měli poznat pravdu. Měli by vědět, proti čemu stojí, i když to před nimi ostatní tají.