Jen jedno přání

✴Knihovna✴

Během dalších tří měsíců se objevil podzim. Alicii připadalo, jako kdyby čas utíkal závratným tempem. S Christianem trávila většinu svých nocí a to se na ní podepsalo. Pod očima jí pleť zdobily tmavé kruhy. Ale jinak její nálada byla šťastnější než jindy.

Alicia opět seděla u okna ve svém pokoji a pozorovala blednoucí slunce. Tma přicházela dříve, zahalila ji do svého hávu a ona mohla s Christianem trávit více chvil než v létě.

Poslední zlatavé paprsky se odrazily od žlutých a rudých listů na stromech v jejich zahradě. Vypadalo to, jako když po nich stéká roztavené zlato. Zlato. Tohle slovo ji dokázalo přimět na zdaleka jiné myšlenky, které se netočily okolo Christiana.

Deník jí stále dělal starosti. Neobjevil se už několik měsíců. Ale ona na sobě stále nosila zlaté náramky. Dodávaly jí pocit neukojitelného bezpečí, které zatím nikdy necítila. Ale i tak něco bylo špatně. Deník čekal na svou pravou chvíli, aby mohl zaútočit.

„Ty sis ani nevšimla, že přicházím, Alicio?" objaly ji okolo pasu čísi ruce. Alicia vyjekla a v mžiku se otočila.

„Nečekala jsem tě takhle brzy," usmála se na něj rozpačitě.

Zabrouzdala do svých nejhlubších myšlenek, takže ani nezpozorovala, že za oknem slunce zapadlo a na zahradě se vyrojily tmavé stíny. Zaplnily zahradu, ovíjely se okolo kmenů stromu. Mezi nimi se pohupovaly měsíční paprsky. Měsíc ještě nebyl v úplňku, ale na obloze zářil pouze jeho srpek, takže neměl takovou sílu.

Christian se ve vzduchu pouze mihotal, jeho průsvitné tělo nenabralo ostřejších tónů. Ale i přesto jí připadal neuvěřitelně skutečný, když ji objímal okolo pasu. Cítila na svém těle jeho palčivé doteky.

„Víš, nezdá se ti to divné?" nakrčila s povzdechem obočí. Christian ji sledoval tázavým pohledem. Obrátila oči v sloup.

„Dnes ti všechno dochází strašně pomalu, Christiane. Podívej se. Deník. Zlato. Už dlouho se neobjevil a mě vrtá hlavou proč, když jsem ho předtím skoro měla. Dává si načas. Celé dny, pokud to jen jde, trávím v knihovně. Snažím se ho vystopovat, ale on... Jako kdyby se do země propadl. Copak tohle snad chápeš?" rozhodila bezradně rukama.

„Jasně, Alicio. Je to takové nečekané, ale měla bys být klidnější. Možná se už stáhnul a přestal vystrkovat své růžky. Třeba všichni budou volní, Ali. Chápeš to? Volnost!"

Alicia vstala z křesla. Poslední Christianova slova už nevnímala, protože se k jejím uším doneslo něco jiného. Měla pocit, jako kdyby ji něco vábilo. Z pod dveří se z chodby nesl mírně hlasitější šepot. Okouzloval, ale zároveň jí z něj běhal mráz po zádech. Naskočila jí husí kůže. Otřásla se.

„Slyšíš to?" otočila se ke Christianovi. „Je to strašně hlasité, a tak tiché. Stoupá to do vysokých tónů, létá v závratných výškách a poté zase klesá, až to skoro neslyším. Je to šepot."

„Alicio, já opravdu nic neslyším. Řekl bych, že se pleteš..."

Zavrtěla hlavou na protest. Oblékla si přes šaty vlněný přehoz, protože teplota v místnosti a na chodbě závratně klesala. I tak jí chladno zalézalo pod kůži. Mráz ji bodal do zad.

Jedním cvaknutím otevřela dveře. Alicia vyběhla na chodbu. O dřevěnou podlahu byly slyšet její hlasité kroky. Ani koberec je neutlumil. Zato Christian, který se jí plížil za zády, nebyl slyšet vůbec. Jako kdyby se vznášel nad podlahou a nedopadal na svá chodidla.

„Zastav se!" sykl na ni tiše. Neposlouchala ho, protože skoro už běžela. Vlasy za ní vlály jako stříbřitý hvězdný prapor a chvost padající komety. Běžela dál, dokud se nezastavila u dveří knihovny.

Christian ji chytil za ruku. Vyrvala se mu, jako kdyby jeho dotek pálil. „Alicio!" popadl ji za ramena a zatřásl s ní. „Nemůžeš tam jít. Ve vzduchu je cítit temnota! Copak to nevidíš?"

„Christiane, ty to nechápeš...," vypravila ze sebe ztuhle.

Z šepotu už neměla strach. Spíše ji uhranul. Jeho slova ji obtočila jako šlahouny temnoty. Pomalu si ji podmanila a udělala si z ní svého otroka. Christian sledoval, jak Alicia bledne a po tváři se jí táhnou stíny. Nedokázal to sledovat. Deník si i z Alicie udělal svou poslušnou loutku.

„Ne...," zasípala Alicia.

Namířila své zkřehlé prsty na svůj a vytasila nehty. Když si je zaryla do kůže pod krkem, táhly se jí po krku dlouhé škrábance. Temnota se svíjela na zemi pod jejíma nohama. Christian si viditelně oddechl. Alicia se vymanila z její vlády.

„Co máš v plánu teď?" věnoval jí popuzený pohled.

„Jít tam a zjistit, odkud se to všechno ozývalo," vydechla rozčileně a jedním třísknutím otevřela dveře od knihovny. Uvnitř se všechno zdálo klidné, ale každý věděl své. Obzvláště Alicia.

„Jsi připravená?" chytl ji pevně Christian za ruku. Přikývla.

Do knihovny proudil velkými okny studený vzduch. Všechna byla otevřená dokořán. Měsíc se skryl za velkými tmavými mraky. Ty byly útržkovitě roztroušeny po obloze. Přimhouřila oči, než si její oči zvykly na tmu. Jediné světlo v místnosti vydával smaragdový glóbus. Vyšlehly z něj zelené plameny.

Christian mu věnoval rozezlený pohled. Alicia ho brala jako svou naději, která by jim mohla pomoci proti deníku. Sledovala, jak stíny knih utvářejí na podlaze ještě delší a protáhlejší stíny, mnohem strašidelnější. Otřásla se po celém těle.

„Kde by mohl být, Christiane? Musíme ho zničit dříve, než on zabije nás," stiskla zlato na svém náramku o něco pevněji.

„Tak do toho," povzbudil ji Christian.

Alicia se vydala do jedné z řad. Zahlédla knihy ve zlatých a v zelených obalech. Některé byly starší, než doopravdy vypadaly. Ona ale hledala něco specifického. Starou knihu vázanou v koženém obalu s temnou aurou.

Kde jen může být? vrtalo jí hlavou. Zatoužila po Auroře. Ta si vždy věděla rady a nacházela ztracené věci v jednom kuse. A dnes by to věděla také.

Z prostředku knihovny vyšel temný záblesk. Alicia si zaclonila oči. Srdce se jí rozeběhlo rychleji. Nechápala to. Co se to stalo? Zaslechla tlumené bolestivé zasténání. Napadlo ji jen jedno jméno, kdo by to mohl být. Christian.

„Ne, ne, ne!" zakřičela a rozeběhla se za jeho hlasem.

Našla ho, jak leží na studené zemi. Bílou košili měl zašpiněnou od černé barvy a... šarlatové krve. V jeho hrudi byla zabodnuta železná dýka, zdobená opálovými kameny.

Christian zachroptěl a zvedl k ní ruku. Na čele se mu perlil studený pot. Docházely mu jeho poslední minuty. Krev tekla zběsile rychle. 

OPRAVENO: 01.08. 2020