Jen jedno přání

✴Jen její rozhodnutí✴

Christian vykulil a oči a polkl. Snažil se nedávat najevo překvapení, ale v tuhle chvíli to jinak nešlo. Vznášela se před ním nádherná žena s blahosklonným úsměvem na rtech. Vyzařovala ze sebe vzdor a velkou odhodlanost v boji. Ale z výrazu v jejích očích poznal, že se jí nelíbí, že Aliciu přesvědčuje, aby nic z toho nedělala. Byla zvyklá na to, že lidé udělali to, co chtěla.

„Tak proč jí sama nařizujete, co má udělat?" povytáhl Christian vzdorně obočí. Přítomnost Andraniké se mu ani za nic nezamlouvala. Vyvolávala v něm zášť a zbytečnou nenávist. Vadilo mu, že Aliciu podněcuje k něčemu, při čem by mohla položit svůj život.

V tmavých očích Andraniké se podivně zablýsklo, jako by byly obloha těsně před bouřkou a sjel po nich klikatý zářivý blesk. Pomalu přimhouřil oči, aby jí dal jasně najevo svou nelibost. Její úsměv se ale jen více rozšířil. Plavé vlasy jí divoce vířily okolo obličeje, ale šaty se ani nepohnuly, jejich ladné konce se nezavlnily. Přesto však skrývaly bledé nohy. Zdálo se mu, že je bosá.

Alicia mezi nimi zmateně těkala očima. Natáhla se a sevřela Christianovu ruku, aby se uklidnil. Cítila, jak zrychleně dýchá a jeho srdce tluče jako splašené. Po notné době jí stisk opětoval. Byla pro něj jako záchranné lano, které odmítal pustit. Držela ho pevně na zemi.

„Chlapče, nikdy jsem jí nic nenařizovala. Z mého hlasu vždy vyzařovala prosba, ale nechala jsem Aliciu, ať se rozhodne sama za sebe. Takže i ty ji teď nech, její úsudky se nesnaž změnit," zasmála se zvonivým smíchem.

„Ona udělá to, co je správné, že ano, Ali?" otočil se k ní prosebně Christian.

„Christiane!" okřikla ho. „Nech mě, prosím, ať se rozhodnu sama. Tohle je jen na mě. Tebe se to netýká. Rodinná krev mě volá, protože jí patřím. A to rozhodnutí náleží jen mně samotné."

„Krev rodiny je jako píseň, která ti koluje v žilách, Alicio. Vábí tě, volá tě všemi dostupnými prostředky, protože touží po hlubším spojení, abyste navěky splynuly v jedno. Ale nenech se jí oblouznit. I když krev se stává vždy tou nejpřednější. Nikdy tě nezradí," zapěla Andraniké.

Christian zatnul ruku, kterou mu Alicia pevně nesvírala, do pěsti. Vztek v něm opět vřel. I když se Alicia ve svém světě pevně vyznala, cítil podivné vibrování a bublání ve vzduchu, ze kterého se mu ježily vlasy na zátylku. Něco nebylo v pořádku, Alicia to nevěděla, protože to odmítala.

Alicia najednou táhla Christiana pryč, jako by byl kus hadru. Její podpatky ostře klapaly o podlahu. Vlekla ho za sebou, nehty mu zarývala do holé kůže a Christian narážel do ostrých rohů zdi. Divil se, jak tak křehké stvoření jako Alicia dokázalo vyvinout nezměrnou sílu, aby ho odtáhla na druhý konec domu. Sám ale nevzdoroval.

Zavřela za nimi dveře od salonu. Tmavé stíny čalouněného nábytku se táhly po celém pokoji. Mezi změtí rozeznal dřevěný stolek a měkkou koženou pohovku. Aliciiny vlasy ozářil stříbřitý bledý měsíc, takže teď vypadala, jako by ji halily jeho ruce. Připadala mu tolik vzdálená, ale zároveň i blízká. Stála jen kousek od něj, choulila se do svých dlouhých šatů. Když k ní natáhl ruku, odstoupila od něj. Zklamaně ji zase svěsil.

Alicia postupovala pomalými kroky k širokému oknu. I zahradu za ní zalévala luna. Zatajila dech. Ševelivý vítr si pohrával s korunami stromů, lístky se o sebe jemně třely a vytvářely tak svou vlastní melodickou, rytmickou a líbeznou melodii, která jí utkvěla v hlavě.

Christian tiše postával ve stínu, které ho přijaly do svého objetí, jako by tam navždy patřil. Alicia a on, slunce a měsíc, den a noc, světlo a stíny. Tak na něj působila. Sam plála nezastavitelným a neukojitelným plamenem. Vzdor z ní sálal na kilometry daleko. Nedokázal ji zkrotit. Vymykala se vší kontrole a veškerému řádu.