Jen jedno přání

✴Pod maskou se skrývá kdokoli✴

Alicia s přimhouřenýma očima hleděla do zrcadla. Připadala si bledá jako mrtvola. Pod očima se jí táhly dlouhé tmavé kruhy. Tváře se jí propadly. Za poslední týden, kdy ji potkal incident s deníkem, se pořád vzpamatovávala. Celé noci nespala, pronásledovaly ji noční můry. Neustále v nich utíkala před osobami v černých kápích.

Upírala pohled k obloze, na které nesvítila ani jedna hvězda. Všechna světla na Zemi rázem zhasla, nikde nezahlédla ani jedno světélko naděje. Z povrchu se vytratilo všechno dobré jako mávnutím proutku a okolo ní nic nezbylo.

Málem se skácela vyčerpáním k zemi, zhluboka oddechovala a sípěla. Podlomily se jí nohy. Zabořila se do měkké trávy, blonďaté vlasy se okolo ní rozprostřely jako svatozář. Věděla, že brzy umře. Ony ji dostihnou a nastane její krvavý konec. I měsíční paprsek, který si na chvíli skrze temnotu prodral cestu, jí to potvrdil. Smutně ji pohladil po tváři, než se vytratil protože temnota ho opět přemohla. Nechal ji samotnou, aby si poradila, jak uzná za vhodné.

„Alicio!" volal ji děsivý hlas. Všichni se smáli chechtavým smíchem, ze kterého jí vstávaly vlasy hrůzou. I když se jí oči zavíraly a ona si přála, aby rychle všechno ukončily, vstala a razila si cestu skrze hustou trávu.

Trnité ostružiní malin jí zanechávaly na kůži dlouhé škrábance. V očích ji pekelně pálilo a ona klopýtala přes kořeny. Už si prodrala cestu až k hustým stromům, pod které se vítězně schovala. Nakonec svou únavu pomalu přemohla, ale z očí se jí koulely krvavé slzy.

Alicia nechápala nic z toho. Je tohle opravdu skutečné, nebo se opět ztrácela ve svých fantaziích a snech? Teď je však více pokládala za noční můry. Našla z nich cestu až ráno, když první sluneční paprsky zabloudily do jejího pokoje a ona se s výdechem probudila. Několik sekund lapala po dechu, jako by běžela celou cestu.

Odhrnula se deku z nohou a strnula šokovaně uprostřed pohybu. Už si opakovala, že nic z toho prostě nejde být jako skutečné, jistě se zbláznila. Ale bolavé šrámy na jejích nohou říkaly něco jiného. Všechno se stalo. Ale nedávalo jí smysl, jak může v noci běhat po louce, když si dveře do svého pokoje zamykala?

Tohle na tom nebylo však to nejhorší. Pamatovala si jejich uhrančivé masky. Na každé z nich našla jiné zvíře, ale dokonale vykreslené, jako by se mu ocitla v tváří v tvář.

Jejich děsivé oči ji strašily i přes den. Před očima viděla, že na ni neustále vykukují. Celý den ji provázely přes dům a v knihovně se cítila nejhůře. Deník opět zmizel, jako by se do země propadl k samotnému peklu, a ona ho už neobjevila. Chtěla ho spálit. Chtěla pozorovat, jak se smaží v tančícím ohni. Za to, co udělal jí a především Auroře.

Ale tenhle druh magie si zjevně dělal, co chtěl. Aurora ho před deseti lety odhadla na první pohled. Pociťovala z něj neskutečný výboj energie. Jako když vám elektřina projede celým tělem a vy máte pocit, že vás ihned usmaží. Zbavit se jej nešlo. Jakmile si všiml nebezpečí z jiné strany, ihned se vytratil pryč a zjevil se, když už na něj všichni zapomněli.

Alicia si lámala hlavu s tím, kde se v jejich domě vzala černá magie. Celý dům chránila složitá kouzla a po domě její rodiče vytvořili senzory pro zaměření něčeho, co nedávalo smysl. Nikdy ho nezaměřili. Ani Aurora si nevysvětlila, jak se v jejich knihovně objevil. I když trávila v knihovně většinu svého času, několik dlouhých let si ho ani nevšimla.

Napadalo ji jen jedno vysvětlení. Když si ho prohlížela, stránky uvnitř zůstávaly v dobrém stavu, ale inkoust se za dlouhá staletí rozpil. Stránky mírně zažloutly a rohy se ošoupaly. I tak z něj ale přečetla každé slovo, i když některým nerozuměla. Jednalo se o starý typ latiny. Přečetla si jen pár slov z první stránky, zbytek jen zběžně prolétla. To udělala před deseti lety, jelikož se jí jednotlivá slova otiskla do paměti.