Jen jedno přání

✴Kulatý měsíc✴

Alicia opět seděla na střeše. Tentokrát však nevzhlížela ke hvězdám. Proklínala všechno, na co její pohled spadl. Uvnitř ji sžíralo zklamání, které v jejím nitru vyhloubilo obrovskou díru. Opět se otevřely malé ranky, stejně staré jako její minulost. Sahaly hluboko, jejich kořeny se vzájemně proplétaly v divokém tanci, jak se jednotlivě okolo sebe ovíjely. Nesly v sobě potlačované vzpomínky.

Vyplavily se na povrch a promítaly se jí před očima. Vzadu za nim jako obrovská žíla se srdcem tepalo jen jedno slov - nebo spíše jméno. Aurora. Aurora. Ta vzornější, šikovnější, lépe reprezentující Následník. Podle matky a otce ale i důmyslnější. Lépe přemýšlela, chápala chyby a jejich důsledky. Nechala sebou zametat, aby jí pohybovaly jako figurkou po šachovnici.

„Alicio," povzdechl si hlas v rohu, kam dopadal jeden měsíční paprsek.

Skloněná a se zabodnutým pohledem do země tam postávala její sestra. Vypadala jako zbloudilý sluneční paprsek, který se odloučil od ostatních, když krvavě rudé slunce zalezlo za obzor. Vlasy se jí mírně třpytily, v očích se jí zrcadlily slzy, jenž dnes prolila.

„Nebuď smutná, vždyť já se přece vrátím," hlesla Aurora tiše, aby svou sestru utišila.

„Ty si myslíš, že jsem smutná, protože odjíždíš daleko pryč?" zasmála se hořce, ale smích ji brzy přešel. „To já jsem zvládla zkoušku lépe, padlo mi i větší číslo. Šestka! Ale ty jsi to nemohla strávit jako matka. Donutila jsi mě házet znovu, abys provedla svůj podraz! Jak sis to mohla dovolit!"

„Vždyť to byla čtyřka!" obhájila se Aurora s rukama zaťatýma do pěsti a skelným pohledem. „Ty vždy vidíš jen to, co chceš, Alicio!"

„Moc dobře jsem to viděla," odfrkla si pohrdavě.

„Některé situace tě dovedou k různým činům. I k těm, za které by sis vlepila pár facek," zamumlala si pro sebe Aurora.

„Ale stejně by to svědomitá Aurora neudělala," trvala si na svém rozzuřená Alicia, která její slova zaslechla.

„Já...Nemá smysl lhát," svěsila Aurora rezignovaně Aurora. „Chtěla jsem tě chránit."

„Chránit? Mě? Před čím?" nakrčila nechápavě obočí.

„Všichni by pro sebe chtěli ulovit dívku s nejvyšším číslem. Zapsala by ses do historie, všichni by tě opěvovali jako Aliciu Velkolepou, která přišla na svět, aby je zachránila před zlem. Ale takhle to nefunguje. Než by ses začala učit, nepřátelé by tě zavraždili."

„Velká válka už skončila, Auroro. Zlo se porazilo," připomenula jí Alicia.

„Nakoukni pod povrch. Na Venuši se rodí něco nového, skrývá se před ostatními. Vyřezávaná maska zdobí jeho identitu. Zlo znovu povstane z prachu a popela," varovala ji starší sestra.

Alicia ji sledovala. Aurořina tvář potemněla. Obě dvě oka do sebe nasála stejnou barvu jako hluboký onyx, jehož prášek Alicia používala na ozdobu. V očích se jí jako na vlnící se hladině oceánu nebo jezera odrážely hvězdy, malé stříbřité tečičky. Vzduch okolo nich se rozvibroval a atmosféra pomalu houstla. Sestra ji pevně chytla za ruku.

„Co to děláš, Auroro?!"

„Chci vědět jen jednu věc, než se půjdu sbalit. Pozítří totiž odjíždím, Ali. O-Opravdu jsi mě bodla? Nebo si to mistr jen vymyslel?" přimhouřila vyděšeně oči.

„Na mém místě bys jistě udělala to samé. Pod kůží se ti svíjely stíny. Přišla jsi o svou osobnost, rázem ses změnila. Podle toho neznámého hlasu jsi na Venuši vpustila temnotu, Roro. Nebylo moc na výběr. Když jsem v rukách držela dýku, rozpřáhla jsem se a bodla. Tvůj život jednoduše vyprchal."