Jen jedno přání

✴Prolog✴

Před třemi sty lety

„Ne, nemůžeme se tak zbaběle ukrýt. Lidé nás potřebují!" protestovala žena s plavými vlasy a očima černýma jako neproniknutelná noc. Přímo z těch nádherných očí, které připomínaly noc, jí sršely blesky hněvu. Celý život bojovala za to, aby každý dostal právo na své přání. „Jsme jejich jediná možná pomoc, takhle je přivedeme do záhuby! Jen se podívejte, co se děje venku. Čarodějnické procesy!" roztáhla hněvivě ruce do stran.

„Nebuď směšná, Andraniké. Buď tak laskavá, uklidni se. Jsi žena a většina z nich nemá právo zde mluvit před ostatními," okřikl ji posměšným hlasem muž s dlouhým knírem. Probodla ho pohledem. Odmítala se podrobit mužům, není jejich majetek.

Sálem plným Hvězdářů se rozléhaly souhlasné výkřiky. Někteří se rozhodli souhlasit s mužem, ale především utlačované ženy se postavily za názor plavovlasé Andraniké.

Už je nebavilo, že všichni určují jejich životy. Většina z nich seděla doma, kde vychovávala své děti. Chlapci se dávali do učení, stávali se z nich další Hvězdáři. Muži aktivně pracovali, pozorovali hvězdy, sbírali přání a ukládali je do flakónků.

Některé vyvolené ženy, které se podílely na práci Hvězdářů, ukládaly spisy pro další generaci, oprašovaly stará kouzla, která poté předávaly Hvězdářům.

Andraniké byla jedna z nich. Ale od raného věku se toužila stát Hvězdářkou. Chtěla pro lidi vyrábět jejich přání, střežit jejich hvězdu. Prosila dokonce i svou vlastní hvězdu, aby jí to přání splnila. Ta ale nereagovala. Podezírala Hvězdáře, že pomocí magie zablokovali její přání.

Teď v sále vypukla mela. Muži se překřikovali se ženami. Děti to jen pozorovaly. Seděly tiše. Netušily, že následné rozhodnutí změní jejich životy. Možná to v tu chvíli ani nevnímaly. Byly zvyklé na podobné handrkování, když se Hvězdáři neshodli.

Andraniké zvedla pyšně nos a všechno to sledovala se širokým úsměvem na tváři. Tohle bylo přesně to, co si přála. Ukázat mužům, že není pouze jejich porcelánová panenka, živoucí nástroj v jejich rukou, kterému můžou poručit, kdykoliv se jim zachce, protože to by jim nedovolila. Na to byla její hrdost příliš velká.

Muž s knírem ji propaloval pohledem. Andraniké sebou trhla. Byla zvyklá na to, že ji všichni odsuzovali, protože se narodila jako žena. Na nynější století však uvažovala o mnoho let dopředu. Muži ji za to nenáviděli i proklínali zároveň, některé ženy ji velebily jako bohyni. Kdyby jim neukázala skutečnou sílu bohyně Nyx, jistě by jí teď stavěly chrámy.

„Andraniké Tadrosová," ukázal na ni prstem. Knír se mu zlostně nadouval. V jeho očích se blýskalo, jako by se chystal všechny blesky uvrhnout na ni.

Andraniké ohrnula ret. Opovrhovala jím, protože pro ni se nestal pravým vůdcem. Znala ho až do morku kostí, až na dno jeho prohnilé duše. Přimhouřila oči. Odhrnovala jeho slupku, dokud nenarazila na jeho duši. Klesla na zem. Zachvátila ji bolest hlavy. Ta se ozývala znovu, bodala ji do spánku. Z posledních sil, než upadla do bezvědomí, zahlédla Corvinovy rudé oči. Syčel na ni jako had.

„Ty nikdy nevyhraješ! Prohraješ, shniješ na dně černé jámy!" zakřičela na něj hystericky.Všichni okolo si začali vystrašeně šeptat, že se Andraniké Tadrosová zbláznila. Tlumený, občas až hlasitý šepot ji provázel celým životem, který byl dosud opředen rouškou tajemství.

„Ty jsi ostuda celého Společenstva hvězd! Hvězdáři by se za tebe měli stydět," ztišil hlas Corvus.

Postavil se těsně nad ni. Na tváři ucítila jeho ledový dech. Chlad ji zaštípal v plicích. Podívala se na své ruce. Pomalu jí dlaně i broskvovou pokožku obalovala třpytivá jinovatka s krystalkami. Její srdce se obalilo ledovou krustou. Zatla ruce v pěst, aby nedala najevo svou slabost.