Malfoy after the battle of Hogwarts

Kapitola 1.

Byl jsem ve svém pokoji a nahlas přemýšlel: „Pro mě už bitva skončila, vítězstvím i porážkou. Porážkou, protože jsem odešel jako srab, jako sobec... Vítězstvím, protože jsem přežil... V případě, že zvítězí Potter, nechá mě snad být. Ale pokud vyhraje Pán zla, smrtijedi mě zabijí, mě i mou rodinu, všichni jsme odešli. Patřili jsme k nim, ale zklamali je. Já to tak nechtěl, být jedním z nich. Neměl jsem na výběr...nikdy."

Do mého pokoje vstoupila matka. „Jsi v pořádku, Draco?" zeptala se a sedla si na mou postel. „Hmm.." nezmohl jsem se na lepší odpověď. „Už to je to v pořádku, neboj se..." „Nic mi není, mami!" přerušil jsem ji. „Dobře." Odvětila matka tichým hlasem a odešla z pokoje.

Matka si opravdu myslí, že jsem idiot, asi má pocit, že jsem po otci.

Vytáhl jsem svou hůlku a chvíli si ji jen tak prohlížel. Koupil mi ji otec u Ollivandera, ta hůlka si mě vybrala, skvělá hůlka si totiž vybírá skvělého kouzelníka. Nějakou dobu ji měl u sebe Potter. Stiskl jsem hůlku prvně v ruce a potom, nevím proč, jsem zakřičel: „Expecto patronum!" Nic se nestalo. Prostě to nedokážu, nemám šťastnou vzpomínku. Kdyby mi chtěl mozkomor dát polibek, neubráním se. Měl jsem vztek, vztek a strach. Byl jsem na straně zla, mozkomorové mě budou hledat, stejně jako mého otce a ani jeden vykouzlit Patrona nedokážeme a to, že mám strach jim pomůže mě najít. Já se dostanu do Azkabanu! Mám chuť utéct pryč, ale jsem tak unavený, že bych to nezvládl.

Lehl jsem si na postel a měl jsem pocit, že se rozbrečím, ale to nemůžu, prostě ne, nejsem srab. Slzy se mi už nahrnuly do očí, bylo to kvůli všemu, kvůli bitvě, kvůli tomu že brzo dostanu mozkomorův polibek, kvůli matce, kvůli tomu, že nemám žádné šťastné vzpomínky, kvůli tomu, že jsem zklamal sám sebe. Už asi nemělo cenu nad tím přemýšlet a tak jsem se poddal únavě a usnul, což pro mě, aniž bych to věděl, byla neskutečná úleva.