Malfoy after the battle of Hogwarts

Kapitola 3.

Po dlouhém přemýšlení mi došlo, že nechci jen čekat než se dostanu do Azkabanu, a proto jsem se rozhodl jít opravdu do Bradavic a pomáhat ostatním s opravou hradu. Sešel jsem tedy schody a aniž bych něco řekl matce, odešel jsem pryč.

Když jsem došel na místo, kde ješte nedávno stával ohromný hrad, nemohl jsem se přestat divit tomu, co jsem viděl. Hlavou mi proběhla vzpomínka na to, jak jsem to tady nesnášel, nechápu proč, byla to totiž docela zábava, být tady, hrát famfrpál, učit se, vychutnávat si hostiny, chodit do Prasinek...

Šel jsem ke zřícenině, když v tom jsem uslyšel známý a pro mě nepříjemný hlas: „Pane Malfoyi, co vy tady pohledáváte?" byla to McGonagallová. „Chtěl jsem, chtěl jsem tady pomoct, stavět, to no Bradavice postavit." Nevím proč, nedokázal jsem říct ani obyčejnou větu. „Opravdu?" zeptala se McGonagallová podezíravě, přesně jak jsem čekal... „Opravdu." odpověděl jsem tím nejupřímnějším hlasem, kterým jsem jen mohl. „Tak pojďte, pane Malfoyi." Čekal jsem, že se mě bude víc vyptávat, ale bylo to docela lehké.

McGonagallová mě dovedla na místo, kde pomáhali ostatní studenti, nikdo se na mě nekoukal zrovna nadšeně a Weasley na mě dokonce vyjel: „Co tady chceš, ty kryso?!" Jen stěží jsem zůstal v klidu. „No, chci tady pomoct s opravou naší školy, nějaké námitky?" Weasley už ani neodpověděl, a tak jsem se radši dal do práce, v podstatě to neobnášelo nic víc než kouzlení, takže fyzicky jsem se nenadřel.

Po nějaké době, jsme si všichni dali pauzu, většina z nás ji využila ke svačině, nebo povídání si s přáteli, ale já jsem tam jen seděl a pozoroval, když vtom si ke mně přisedl Potter. „Ahoj." Začal opatrně konverzaci. „Hmm.." Chtěl jsem pozdravit a požádat ho o pomoc u soudu, ale nejsem zvyklý někoho prosit. „Tvůj otec je prý..." ach bože, proč o tom mluví? „Ano, je!" Zvýšil jsem hlas. „Aha, to mě mrzí." Chtěl jsem odpovědět, ale přišla Weasleyho sestra, sedla si k Potterovi a podívala se na mě pohledem, který říkal: Hele blbče vypadni. A tak jsem odešel, protože sice nechci do Azkabanu, ale přátelit se s Potterem a Weasleym rozhodně nemám za potřebí.

Za nějakou dobu, která mi přišla nekonečná, ke mě přišla domácí skřítka, sedla si vedle mě a nic nedělala jen tam tak seděla. „Dobrý den." Pozdravil jsem ji a hned poté mi došlo, že v poslední době mi vážně nejde mluvit. „Dobrý den, pane." Odpověděla mi skřítka. Chvíli jsme tam jen tak seděli a potom na mně opět promluvila. „Víte pane, Gigi se Vás chce jen zeptat, jestli nejste pan Malfoy." Nechápal jsem odkud mě zná. „Jsem... Odkud to víš?" Skřítka se na mě podívala a roztřeseným hlasem odpověděla: „Gigi se znala s Dobbym, pane." Dobby byl náš domácí skřítek, ale potom mu otec dal omylem ponožku a bum, Dobby byl volný. „Dobby o vás nehezky mluvil, pane." Byl to jeden z mála skřítků, co nechtěli mít svého pána. „A proč mi to říkáš?" Zeptal jsem se. „Víte pane, Gigi Dobbymu vždycky říkala: Nemluv tak o svém pánovi, ale Dobby neposlouchal, často se kvůli tomu Gigi s Dobbym nepohodla, ale když byl potom tak krutě zavražděn..." Co to ta skřítka patlá za nesmysly? „Dobby je mrtvý?" Tak teď to už opravdu nechápu, doteď jsem skřítku napůl ignoroval a poslouchal Pottra a Weasleyovou jak mě pomlouvají, ale teď? Nechápu nic. Proč by někdo vraždil skřítka? „Ó ano, Gigi myslela, že pán o tom ví." Toho skřítka jsem nikdy neměl rád, ale proč by ho proboha někdo zabíjel?

Z přemýšlení nad skřítkovou smrtí mě vyrušil hlas McGonagallové: „No tak, zpátky do práce." A tak jsem šel. Potom jsme už jen dál mávali hůlkami a pokoušeli se hrad ješte víc nerozbít. Domů jsem se vrátil až na večeři.