Malfoy after the battle of Hogwarts

Kapitola 7.

Uběhl asi měsíc, každý den jsem chodil pomoct s opravou Bradavic, každý den jsem tam vídal Pottera, Weasleyho a Grangerovou, občas jsem se tam setkal i s tou tmavovlasou dívkou, o které jsem zjistil, že není z Mrzimoru, ale ze Zmijozelu, nebudu lhát- po tomhle zjištění moje sympatie k trošku vzrostly. Dnes tam samozřejmě půjdu taky.

Opět jsme se všichni sešli kolem McGonagallové. „Můžete všichni pokračovat tam, kde jste včera skončili."

Jako vždy jsme jen kouzlili a potom měli pauzu. Vytáhl jsem si svačinu a začal jíst, dnes mě nevyrušila ani skřítka, ani hloupá holka, takže jsem se v klidu mohl najíst. Poté co jsme dojedl, jsem chtěl jít za Potterem a zkusit se ho zeptat na pomoc u soudu, tentokrát tam s ním byla jen Weasleyová.

Přišel jsem k nim, zrovna když se začali líbat, bože proč? Proč mi to nikdy nevyjde? Otočil jsem se k odchodu, ale bylo pozdě, všimli si mě. „Pojď sem!" zakřičela na mě Weasleyová. Šel jsem zpátky k nim. „Tak hele, Malfoyi, celou dobu kolem nás chodíš, snažíš se navázat kontakt, mimochodem, vůbec ti to nejde, co ksakru chceš?!" Vypálila to na mě tak rychle, že jsem to ani nestíhal vnímat. „Já jsem... Já bych, to je vlastně tak, že... Se se mnou nikdo nebaví." Ach pro boha, větší nesmysl než to, že chci být jejich kamarád, mě vážně nemohl napadnout. „Nevěřím." Chtěl jsem na to něco říct, ale přišel Weasley s Grangerovou. „Zatraceně Harry, ty jsi snad jeho kamarád?!" Seděl jsem tam a snažil se nereagovat na nic, co říkají. „Víš Rone, jeho maminka mi v bitvě hodně pomohla - lhala Voldemortovi, řekla, že jsem mrtvý a věděla, že žiju." On vážně řekl mojí matce maminka? Tomu nemůžu uvěřit. „Harry, to mu ale nedává právo nás otravat." Čekal jsem, než si to vyříkají. „To je pravda, Hermionu jsi urážet neměl." Otočil se Potter směrem ke mě. A tak jsem odpověděl: „Dobře, to je pravda, ale ty jsi, Weasley nemusel urážet mě!" Chtěl jsem se bránit. „Víš co Malfoyi? Já tě budu urážet, protože kvůli lidem jako jsi ty umřel Fred, Lupin, Tonksová a všichni ti ostatní!" teď jsem se zarazil, v rodině Weasleyovích se orientuji dobře, jinak bych je nemohl urážet, takže pokud vím, Fred je jeho bratr. „Draco sedni si k nám." Vyzvala mě Grangerová a ignorovala jejich hádku. „Jde vidět, že něco potřebuješ." No teda, je vážně chytrá. „Máš pravdu, potřebuju pomoc..." Chtěl jsem ješte mluvit, ale ona mě přerušila: „Počkej. Harry, Rone, Ginny, haló, můžete se přestat hádat a poslechnout si konečně, co nám chce říct?" Weasley chtěl něco namítnout, ale Grangerová mu strčila ruku před pusu, takže mlčel. „Víte je to tak, že prvního srpna jdu k soudu, a proto bych potřeboval vaši pomoc." Řekl jsem pravdu, protože jindy by už nebyla příležitost. „A proč jdeš k tomu soudu?" zeptala se Grangerová. „Mám znamení zla..." ukázal jsem svou ruku „...patřil jsem k Pánovi zla." Chvíli na mě všichni koukali, a pak promluvil Potter: „Nedokážeš říct jeho jméno, i když víš, že je pryč? Jsi srab, Draco." Mohl si to odpustit, ale asi má pravdu. „Tak dobře Voldemort, Voldemort, Voldemort..." začal jsem křičet přes celé pozemky školy, tak nahlas, že k nám přinesla McGonagallová a vynadala nám.

Když odešla zeptal jsem se znova: „Tak co? Pomůžete?" odpovědi jsem se dočkal poměrně rychle: „Pomoct ti můžeme, ale nikdo z nás ti svědčit nemůže, prvního srpna je totiž pohřeb Freda." odpověděl Potter.

Ješte ten den šli všichni ke mně domů a pomohli mi s přípravou na soud.