Hvězda v Kuličce

Vločka v Kopě Sněhu

"Už se nemůžu dočkat!" Říkala si Evžen, dívka s opravdu unikátním jménem, právě totiž jela na svůj první lyžařský výcvik.

"Bude to tak super!" Přidal se do rozhovoru jeden z kamarádů Evženy, Zdeněk. Oba dva si navzájem nadšeně vyličovali, jak co bude vypadat. Co budou jíst, jak bude vypadat jejich krátkodobé bydliště, co všechno budou zahrnovat výcviky, kolik bude mít hotel hvězdiček, jaká bude kvalita jídla a vše ostatní, na co si lidská mysl vzpomene.

"Já mám doma psa!" přidala se Tereza, nemotorná dívka, která z pravidla mluvila mimo téma konverzace. Ještě před chvílí mluvila o bilinkách, koních a dokumentech o sériových vrazích.

"Téma je hotel, Tery. BUdeme na pokoji spolu. O to se postarám" Zapojila se samotná Diana, vskutku náladová, mladá slečna. Během jízdy autobusu, ve kterém celá skupinka i zbytek třídy jela, Diana stihla zažít krizi středního věku, přestože tvrdí, že díky různým olejíčkům nezažila ani jednu desetinu svého života. Pak se rozbrečela, naštvala sama na sebe, pak na ostatní, udobřila se se všemi a dala si prášky. Proces polykání prášků zahrnoval většinu zmíněných aktivit.

Rozhovor se stal natolik vášnivým, že ty čtyři museli instruktoři okřiknout nejmíň osmkrát. Jim to bylo jedno. Všichni se nemohly dočkat chvíle zastavení autobusu. Napětí a štěstí rostlo a s ním i nervozita. Většina studentů se pokoušelo zjistit, kde vlastně jsou. Padaly nápady od jiného státu, až po jinou planetu.

"HEJ LIDI!" Zakřičela Tereza, když autobus začal zpomalovat a ona mohla uvidět zastarale vypadající chatku.
"Budeš už mlčet?!" Okřikl ji už po deváté profesor Rotenberg, čímž si u instruktorky Horečnaté vysloužil potlesk. Jako první se z autobusu vynořili již zmíněné autority. Za nimi se tlačili Zdeněk, Evžen, Diana a Tereza a na konec i zbytek třídy.

Nikdo si nechtěl přiznat, že budou muset přežít v takovém velice zvláštním geometrickém útvaru. Nemohl to být jejich hotel, nebo snad ano?
Chatka se spíše podobala velkému kusů ztrouchnivělého dřeva, než čemukoliv obytnému. Vedle kusu dříví se schovávala malá, těžce zapáchající budka, ve které musela bydlet nějaká uklízečka, nebo skrachované a již dávno opuštěné řeznictví. 

Po zatroubení autobusu se z chatrče vynořila recepční, vypadajíc jako mix lidského zárodku, kapustňáka a temné hmoty. Ohlušujícím křikem si celou třídu srovnala do pozoru. 

"Momentálně proběhne zařazování do pokojů!" Řekla démonicky.

"Pokoj #1 Alexandr a Egon." A pokračovala "Pokoj #2 Jeremy a Alfred."

"Pokoj #3 Nikolas, Matyáš a... Tohle nemůžu přečíst."
"Pokoj #4 Daniel a Jiří"
"Pokoj #5 Jennifer a Vanda"
"Pokoj #6 Diana a Tereza"
"Pokoj #7 Jakub a Ondřej"
"Pokoj #8 Zdeněk a Evžen" nad Evženiným jménem se uchechtla, jakmile si jí však všimla, smích ji přešel "No počkej holčičko, potřebuju Evžena, ne tebe" potutelně se usmála na Evženu.
"No... Já jsem Evžen." Jednoduše odpověděla.
Recepční se zasmála "Ne, ty nejsi Evžen" tvrdohlavě naléhala na svém tvrzení.
Evžen už nevěděla, jak má tuto kreaturu přesvědčit, naštěstí Diana  tuto chvíli dostala záchvat vzteku, protože uviděla srnu. Pro tuto situaci přímo perfektní. "Pane Bože, ženská! Kromě Zdeňka tu je jediná, tak asi ona musí být Evžen, ne? Pokud ve vašem astronomickém věku nedokážete využít vylučovací metody, tak vás plným srdcem lituji! NASCHLE" Dořekla, čapla kufry a vyběhla s Terezou po schodech k jejímu pokoji. Zdeněk a Evžen ji s úsměvem na tváři následovali, mezitím co recepční jen stála s údivem, div se jí čelist neulomila, což by nebylo až tak překvapivé. Přešla k instruktorům a začala na ně řvát, ohledně chování jejich žáků. Zanedlouho v každém pokoji nastalo ticho, díky rozléhající se únavě, spánku a smradu, vycházející z budky vedle tohoto špalku.