Hvězda v Kuličce

Klid

Evžen pořád seděla vedle těl Zdeňka a Terezy. Nevěděla si rady. Nevěděla, jak jim pomoct, nebo jak je probudit. Neměla ani odvahu ujistit se, jestli jsou stále naživu (Nebyli). Jen vedle nich seděla a civěla prázdně do podlahy. Přemýšlela o Bobovi, jestli se někdy zotaví, také stále myslela o Dianě a co se s ní vůbec stalo. Vždy sice bývala náladová, ale že by se její emoce vymikali kontrole až tak?
"Takhle už to nejde..." Řekla si Evžen a stoupla z postele. Nechala za sebou jen dvě těla a odešla z místnosti. Potřebovala si vyčistit mysl. Evžen odešla pryč z celého areálu chatky.
A jelikož neměla od nikoho povolení, tak se jí pochopitelně pokusila Hudrlena zastavit. Řeči jako "Kam to jdeš", "Co si to o sobě myslíš?" a "To tys té hnědé špíně donesla párek?" Evžen spokojeně ignorovala. Až když se jí Hudrlena postavila přímo do cesty, tak Evžen musela zakročit. S chladným úsměvem ji kopla do holeně a pohodově překročila ležící rasistku. Stal se z ní bezcitný robot. Pár kolemjdoucích se na ní podezřele dívalo, když procházela okolo svahu bez jakýchkoli viditelných emocí. Evžen šla celkem třičtvrtě hodiny, než dosáhla své destinace.

 Před ní se tyčila hora, na kterou byla odhodlaná vyšplhat, aby dosáhla ultimátního klidu, míru a pokory. Klid byl to, co Evžen zrovna potřebovala, jelikož v jejím dosavadním mentálním stavu viděla létající jednorožce a magické víly. Evžen pohlédla vzhůru, aby uviděla, z čeho se její cesta bude skládat. Po zdlouhavém vypočítání matematických rovnic a vykreslování grafů do stěny hory Evžen zjistila, že se její výprava bude skládat ze tří částí. 

První z částí bude šplh. Kluzký povrch hory Evženě nebude nijak nápomocen, ale je nutno jej zdolat, aby se mohla dostat k části druhé. Tuto část bude naplňovat most vedoucí z poloviny hory až k jejímu vrcholu. Stav mostu se ale podobá mentálnímu stavu Evženy. Třetí z částí bude fyzicky nejméně namáhavá. V této části se bude Evžen pokoušet dosáhnout ultimátního klidu. Naposled vydechla a dala jednu ruku a vyčnívající kámen. To samé udělal s druhou rukou, zapřela se nohami a spadla. Po nepříjemném oprášení se vrhla do šplhu opatrněji. Cesta nebyla snadná. Pokaždé, co Evžen udělala výrazný posun ve šplhání, tak se ulomil zrovna ten kámen, kterého se zrovna držela. Navíc po ní neustále útočili jednorožci a víly. Víly po ní stříleli jejich magické kletby zhoršující viditelnost a jednorožci do ní kopaly, jak jen mohly. Ale Evžen se pořád drásala dál. Nevzdávala se, protože na to už bylo moc pozdě. Kdyby teď spadla, skončila by při nejlepším se zlomenou nohou. S každým překonaným metrem sklouzla o čtyři metry dolů. Evženin pot ničemu nepomáhal, musela se dostat na konec první části,kde na ní bude čekat odpočinková chvíle. Proč ovšem nešla cestou vyhrazenou pro turisty stále zůstává záhadou. Evžen už pociťovala změnu tlaku, jelikož nyní neměla jen zhoršenou viditelnost, díky vílám, ale také horší sluch. V uších slyšela núprosné pištění.

Konečně se dostala ke kousku roviny. Když se na něj svalila, pocítila neskutečný pocit chladu, zimy a podchlazení. Všechno jí připomínalo Boba, což jí dodávalo čím dál více sebevědomí, odhodlání a determinace. Její srdce bylo plné melancholie a zároveň vzteku. Musela se dostat na ten zatracený vrchol. Evženě se začla pomalu vařit krev v žilách, srdci i tepnách. Ve zlomku vteřiny se zvedla a skočila na první prkno mostu, které se pod ní prolomilo. Evžen se následně zasekla mezi prknem druhým a skálou. Změnila svou strategii v momentě, co se vyškrábala, ze své nepohodlné pozice. Udělala krok od mostu a rozběhla se a běžela rychleji a rychleji. Ve výšce, ve které se Evžen nacházela bylo velice obtížné dýchat, ale Evžen měla ještě jeden trik v rukávu. Evžen soutředila všechnu svou sílu do sebe a odemnkla svou ultimátní schopnost. Rozevřela své póry, čímž umožnila průchod kyslíku, dusíku a dalších plynů, které nejspíš nejsou dobré pro její zdraví, do jejího krevního oběhu. Evžen nyní měla bezpečnou zásobu vzduchu a škodlivých látek. Blížila se nebezpečně rychle k vrcholu hory. Na špičke si rostl pouze osamocený stromek. Evžen se k němu musela dostat. Uprostřed svého agresivního sprintu se Evžen zastavila. Chvilku čučela do prázdna a pak se zamyslela. Šla na horu snad kvůli klidu, míru a pokoře, ne? Tak proč jí posunoval vpřed jen vztek a nenávist vůči pedešlým událostem? Evžen se přestala pohybovat. Jen tak stála, mezitím co se prkna  podporující její nohy odlamovala. Nyní jí šlo prakticky o život, ale to Evžen moc netrápilo. Stála necelou minutu, když zahlédla v koutku oka již zmíněný strom. Cítila z něj pozitivní energii. Evžen se vzmužila a pokračovala vpřed ve své výpravě. Tak pokračoval sprint. Evžen už ucítila vůní rostoucí trávy na plácku na špice útesu. Evženu zavalil pocit úlevy a blahu, když položila ruku na jemná stébla trávy šimrající její pokožku. Ihned poté, co Evžen ulehla do měkkoučké trávy upadla v hluboký spánek. Narozdíl od Terezy se z něj probudí.

Mezitím, co Evžen byla pryč si její nepřítomnosti všiml primárně Mohammed. Když jí nemohl najít v žádném z pokojů, začal panikařit. Chtěl to říct někomu z autorit, ale jeho slova by pro ně neměla žádnou váhu. Stres ho brzo položil, jelikož se mu moc zvedl tlak a omdlel vedle své skříně plné jídla.

Evžen se probudila v tajuplném místě, které se ani v nejmenším nepodobalo ničemu, co již spatřila. Jediné, co zůstalo, byla stébla trávy, která ale byla osmkrát delší. Všude byla tma. Šlo vidět pouze metr před sebe, metr za sebe, dál ani nanometr. Evžen chvíli slepě bloudila, než narazila do povědomého stromu. Strom byl identický tomu v realitě. Dokonce i textura byla velmi podobná. Ale tenhle strom byl... Jemnější. Hlavu jí v ten moment zahalila tuna otázek. Proč mohla ve snu cítit bolest? Kam se poděli víly a jednorožci? Proč se její sen odehrával zrovna v tom samém místě, kde byla?
"Neboj se Evženo. Vše bude zanedlouho zodpovězeno..." ozval se záhadný hlas v její hlavě. V ten moment se Evženin mentální stav propadl hluboko pod nulu.
"Evžen... E-Evženo klid." Řekl rázně hlas, když začla Evžen vyšilovat. "Tohle není normární! To není možné, Já už to nedávám!" Křičela Evžen do prázdna.
‌"Nenenenenenene!!" Říkal si hlas sám pro sebe. "Co? kde? kdo? jak? to-eeh.. guurhrhhgh..." Evženě se zmenšily zorničky na téměř mikroskopickou velikost a její řeč se přetvořila na námluvní výkřivy exotických vačic. To, co měla být poklidná cesta k zotavení z mentálního traumatu se změnila v tu nejhorší noční můru. Evžen téměř neviděla. Její ruce jí pomalí mizeli před očima. Neustále couvala, sledujíc své ruce.
"Evženo uklidni se! Chci ti jen pomoct!" Zvolal hlas. "Neboj se! Všechno bude v pořádku! Jen se uklidni!" Pokračoval. Evžen vše ignorovala. "J-Já se ztrácím! j... ják??" Jen couvala a litovala všech svých rozhodnutí. Pomalu začala litovat i stvoření Boba. Pak v její hlavě nastalo ticho, jen ticho a pak křik. Evžen začala ječet z plných plic, když se jí pod nohou objevila prázdnota namísto trávy. 

Evžen padala. Řítila se příšernou rychlostí k zemi. Padala ke své nevyhnutelné smrti. Už jí nic nemůže zachránit. Evžen kompletně prorazila most a řítila se k zemi. V ten moment se probrala. Jediné, co se změnilo bylo to, že už viděla, za jak dlouho se seznámí se smrtkou. Evžen už nekřičela. Jen brečela a litovala, že všechno tohle zavinila. Kdyby jen pořád lyžovala namísto tvoření Boba. Kéž by se nic z tohoto nestalo. Na změny už bylo pozdě. Evžen zemře. Neexistuje nic, co by ji dokázalo zachránit. Ztratila všechnu naději. Evžen už jen zavřela oči a čekala na svou nevyhnutelnou smrt, která za pár sekund nastane.
‌...
‌...
‌...
Evžen naposled vydechla a její tělo hypersonicky narazilo do země. Evžen byla v okamžiku po smrti. Její orgány po nárazu explodovali uvnitř jejího těla. Až na její sklovinu. Sklovina je tvrdá. Evžen se ještě párkrát odrazila a pak už jen ležela s otevřenou pusou a očima. Evžen už nebušilo srdce. Ledviny už nefiltrovany. Krev nekolovala a žaludek nekručel. Se svým pádem Evžen odlomila kus skály, který se řítil na to samé místo, kam dopadla. Ostrá hrana kamene ve zlomku vteřiny zpřetrhala vazy, šlachy a nervy. Kámen kompletně odřízl Evženin malíček na pravé ruce od zbytku těla. Evžen už naposled dostala tik v prstech a přestala dělat vše, co jí dělalo Evženou... Byla mrtvá stejně jako Zdeněk a Tereza. Už zbývali jen Bob a Diana. Evžen už byla v nenávratném stavu. Byla mrtvá. Ta šťastná, milující žena byla pryč. V její duši nastal klid.